Dále rostl s fotbalem, navštěvoval v Třinci sportovní školu ve třídě se zaměřením na jeho nejoblíbenější sport. Třinec bylo také jeho další působiště. Potom přišel další stupínek, Baník Ostrava. V tomto klubu také poprvé nakoukl do nejvyšší soutěže, bylo to v posledním zápase ročníku 94-95, kdy se představil domácímu publiku čistým kontem v zápase s Libercem. „Už o nic nešlo, tak jsme my mladí hráči dostali šanci. V další sezoně už jsem dostal příležitost jen třikrát a po delším vysedávání na lavičce jsem požádal, zda bych mohl chytat v nižší soutěži,“ takže následoval návrat do Třince, poté odchod do Vítkovic. Toužil po první lize, nedělal si ale velkou hlavu z toho, že mu větší šance prosadit se stále uniká. „Pořád jsem si říkal, že mám dost času, třeba Láďa Maier také začínal až v pozdějším věku a jak se prosadil,“ bral si příklad z brankáře, který se svým talentem a vůlí dokázal po třicítce probojovat do reprezentačního týmu.
Dočkal se v ročníku 2002/03, když po něm sáhla Příbram. „Bral jsem to jako možná poslední možnost se usadit v první lize, moc rád jsem nabídku přijal. Vyšlo to tak, jak vyšlo, tedy ne moc dobře. V áčku byli dva kvalitní brankáři, Sňozík a Pařízek, já byl ale rád, že můžu hrát alespoň za béčko. V tu dobu už mi volal pan Tobiáš a lákal mě do Budějovic. Jenže potom z toho sešlo a během čtrnácti dnů nastoupil do Příbrami Václavík. V tu chvíli jsem byl třetí nebo až čtvrtý v pořadí. Naštěstí zájem Budějovic trval i později a já mohl na začátku letošní sezony přijít dělat dvojku. Moc jsem toužil po tom alespoň sedět na lavičce při prvoligových zápasech.“
Sám nemohl čekat, že náhradníkem bude tak krátkou dobu. Přišly tři porážky, musela nastat změna. Tou byla obnovená premiéra v první lize už ve čtvrtém kole. A rovnou na Letné. Po první čtvrthodině lovil míč ze sítě poprvé, po druhé čtvrthodině podruhé, za dalších patnáct minut potřetí. A za další čtvrthodinu přišlo nešťastné zranění. Přes to všechno už byl v dalším utkání opět mezi tyčemi od první minuty. „Trenér mi před zápasem se Spartou řekl, že mi dá šanci a nemusím být nervózní, kdyby se mi zápas nepovedl. Slíbil, že mi dá příležitost ukázat, na co mám. Splnil to a já jsem mu za to moc vděčný. Přišly body, cesta vzhůru tabulkou a já už v brance zůstal,“ popisuje svůj rychlý skok z gólmanské čtyřky na jedničku mužstva.
Na roli diváka si tak musí zvykat Miroslav Seman. V takových chvílích to ne vždy mezi brankářskými konkurenty musí klapat. Přispívá k pohodě týmu, že na jihu Čech je tomu jinak. Jakub k tomu říká: „S Mirkem máme perfektní vztah. Ono je to na tomto postu těžké, ale já jsem takovej hodnej blbec, že jsem vždycky všem konkurentům moc přál, aby chytali co nejlépe. Nedokážu nikdy myslet jen na sebe. Fotbal je kolektivní sport, tak je to tak snad správné. Mám štěstí, že Mirek má podobnou povahu a já mu za to moc děkuji.“
Role jedničky sedmadvacetileté opoře současného Dynama nejvíce slušela v podzimním utkání v Příbrami, ze kterého se on i jeho spoluhráči vraceli s dvoubrankovým vítězstvím. Jakub na to vzpomíná samozřejmě velmi rád: „No, to už se tak stává, že když hráč odněkud odejde, tak se mu potom proti nim nejvíce zadaří. Je to zatím asi můj nejpovedenější zápas, ale nikdy nemůžu říct, že jsem některé utkání vyloženě vychytal. Jak říkám, je to kolektivní sport a zásluhy jednotlivce by se neměly příliš vyzdvihovat. Já jsem navíc na sebe hodně náročný. Každý večer po zápase si v hlavě přehraju všechno znovu a najdu si situace, které bych měl řešit lépe.“
Muži, kteří se staví do cesty fotbalovým střelám, mívají také nespočet rituálů. Ani Jakub nebýval výjimkou, s přibývajícím věkem ale jeho náklonnost k podobným pověrám klesá. „Dneska už se jen oblékám ve stejném pořadí. Měl jsem dost rituálů, ale to je tak, že jednou na ně zapomenete a ono to vyjde. Takhle postupně ubývají, až žádné nezůstanou. Už tolik neblázním.“ Čas odstranil i další věci z jeho chování. „Rozhodčí už mě nemůžou naštvat, zvykl jsem si. Jsou ale věci, které mi vadí pořád stejně. Jsou to situace, kdy se někdo na hřišti jen veze s týmem a bojí se něco sám udělat.“
I on vyrůstal se svými velkými fotbalovými vzory. Tím jeho vyvoleným byl Belgičan Michel Preudhomme. Z českých kolegů obdivuje nejvíce styl Petra Kouby a Jaromíra Blažka. „Moc se mi líbí jejich gumový styl, mají rychlé nohy. Skoro bych řekl, že je velká škoda, když hrají v jednom týmu. Dřív jsem dokonce chtěl volat na Spartu, aby mě nechali s Petrem si alespoň zatrénovat. Byla by to pro mě neocenitelná škola,“ hledal Jakub trochu nezvykle způsob dalšího vzdělávání.
Brankáři často sledují nejlepší kanonýry konkurenčních týmů a do své paměti si zapisují způsoby jejich zakončování nebo oblíbené strany exekutorů pokutových kopů. Jakub na tyto praktiky ale příliš nedá. „Teď už to přeci jen trochu sleduji, ale ne nějak výrazně a je to asi chyba. V první lize už to ale všichni umějí a nezakončují stejným způsobem. V nižších ligách je snadnější odhadnout, co udělají.“
Pokud se bude s týmem držet na zajímavých pozicích první ligy, není vyloučeno, že se dříve či později objeví nabídka angažmá v jiné zemi. Do Rakouska je blízko, v kurzu je Rusko nebo další postsovětské republiky. Jakub nad svou budoucností zatím moc nepřemýšlí. „Slabý, kdo má malý cíl, říká se. Ale já mám opravdu cíl hlavně dobře chytat v první lize. Pokud by se časem něco objevilo, muselo by to být zajímavé nejen finančně, ale i sportovně. Druhá ruská liga by nebylo to, co by mě lákalo.“
Spolu se spokojeností v práci jde ruku v ruce i spokojenost s životem na jihu Čech. „Líbí se mi tu hodně, jsem tu s přítelkyní a užíváme si to. Když jsme spolu, tak zajdeme ve volném čase třeba na bazén, když jsem sám, koukám na filmy. Rád chodím i na hokej, znám se s Lubošem Robem nebo Martinem Štrbou. Je strašná škoda, že to s hokejem tak dopadlo.“ Na některé fanoušky působí Jakub vzhledem jako typ fotbalisty, který ve volném čase na sebe rád upoutává pozornost v barech a na diskotékách. „No, s tímhle mám velké problémy už od mládí,“ směje se. „Mám takovou držku, že si každý řekne, že určitě hrozně pařím. Jenže ona to vůbec není pravda. Na diskotéku se dostanu jen výjimečně, když jdeme po zápase se spoluhráči posedět do hospody a potom se ještě pokračuje. Jestli to v Budějovicích bylo pětkrát, tak je to moc. Co bych tam dělal, moc mě to nebaví a už nejsem nejmladší. Všechno to kolem mě nějak mládne,“ stěžuje si s úsměvem na nálepku, která je mu neprávem někdy přisuzována.
Odvázat se dokáže naopak při fotbalových utkáních, pokud ho k tomu vyhecuje kvalitní divácká kulisa. „Mám moc rád, když je hodně diváků, klidně i na zápasech venku. Třeba utkání s Baníkem byl nezapomenutelný zážitek. Venku jsem zažil výbornou atmosféru třeba na Bohemce. Sice mě třikrát polili pivem, ale to k tomu patří. Je to lepší, než když je na fotbale ticho. Když jsem poprvé přišel na hokej do Budvar arény, připadal jsem si jako v Národním divadle. I na fotbale by se mohla atmosféra zlepšit. Uvítal bych, kdyby lidé chápali, že ten fotbal hrajeme pro ně. Bez nich to nikdy nemůže být ono.“
Dokázat, že umíme fandit, můžeme Jakubovi už v nedělním zápase s Opavou.
