Vaše fotbalové začátky jsou úzce spjaty se Sigmou Olomouc. Kdo vás přivedl na Andrův stadion?
K fotbalu mě přivedli rodiče, ale hlavně otec, který fotbal hrával na ligové úrovni, když dlouho nastupoval právě v dresu Sigmy. Narodil jsem se v Ostravě, ale když mi byl jeden rok, tak jsme se přestěhovali do Olomouce, kde asi v šesti letech proběhly mé fotbalové začátky.
V Olomouci jste odehrál několik sezon, ale pak jste zamířil na jih Čech. Co vedlo tehdy k té změně?
Byly to minimálně tři sezony v áčku, možná i víc. Mezitím jsem byl půlroku v Budějovicích. Šel jsem do Dynama, jelikož jsem jako odchovanec podle lidí v Olomouci potřeboval změnu, která by mi mohla prospět. V Sigmě jsem ani neměl místo v sestavě, takže jsem přijal nabídku z Budějovic, kde se tehdy hrálo o záchranu, bohužel se špatným koncem.
I když je to dávno, jak se díváte na půlrok pod Černou věží?
Po návratu do Olomouce jste ale také své místo v základu neměl, ne?
Ne. Rok jsem zůstal v Olomouci a pak jsem odešel na roční hostování do Slovanu Bratislava, odkud jsem už zamířil na přestup na dva roky do Zlína. Ze Zlína pak vedly moje kroky do Žiliny, pak do Prešova a pak do Trnavy, odkud jsem nyní zase v Budějovicích.
Ve Zlíně vás poprvé vedl Pavel Hoftych?
Ano, i když mi už se známe asi od dorostu. Zápasy mezi Zlínem a Olomoucí vždycky měly náboj. Trenér Hoftych věděl o celé olomoucké mládeži, takže znal i mě. Ale poprvé v jednom týmu jsme byli ve Zlíně.
Na Slovensku jste si musel vytvořit nějaké jméno, když o vás byl nadále zájem.
Asi ano. Na Slovensku jsem byl rád, zažil jsem tam krásné roky. Se Žilinou pod vedením Pavla Hapala jsme hráli Ligu mistrů nebo Evropskou ligu a mám i slovenský titul. Nejlepší střelecké angažmá jsem prožil v Trnavě, kam si mě vyhlédl znovu trenér Hoftych. První sezonu jsem dal devět gólů a do posledního kola jsme hráli o titul. O rok později jsem dal asi šest gólů, ale hráli jsme o udržení do posledního zápasu. Nikdy jsem nezažil takhle dvě rozdílné sezony. Ale na angažmá v Trnavě vzpomínám celkově rád i kvůli divákům, kteří zde byli fantastičtí.
Letos jste však v úvodu sezony nenastupoval. Co se stalo, že nejlepší střelec posledních dvou let zůstával pouze na lavičce?
Taky mě to dost překvapilo. Za dva roky se tam vystřídal čtvrtý trenér, který si složil své mužstvo a vyměnil šestnáct hráčů. Já dostával šance jen jako střídající hráč a byl jsem v kontaktu s trenérem Hoftychem. Po třetí prohře Dynama v řadě jsme si zavolali a během dne jsem byl v Budějovicích, jelikož na Slovensku zrovna končil přestupní termín.
Dá se říci, že Pavel Hoftych je vašim fotbalovým otcem?
Asi se to dá tak říci. Mně se s trenérem Hoftychem dobře spolupracuje a jsem za tu spolupráci rád. Můj otec zemřel na konci loňské sezony před čtyřmi měsíci, takže jsem rád, že mám alespoň fotbalového otce.
Byl Hoftych také hlavním důvodem vašeho návratu na jih Čech?
Pavel Hoftych, boj o návrat mezi elitu a také to, že jdu do známého prostředí. Dynamo je ligový klub, který bojuje o postup. Přišly další čtyři posily, takže je jasně vidět, že klub to s ambicemi na postup myslí vážně. Musel jsem se rozhodnout během hodiny, ale chtěl jsem hrát. Před osmi lety se spadlo a cítil jsem, že jsem klubu něco dlužný. Chtěl bych to smazat tím, že se nám povede postoupit zpět.
Co na celou „hurá akci“ říkala například manželka?
Je to trošku složitější. Mám tady podepsanou smlouvu na rok, ale pořád máme ještě byt v Trnavě, který musíme opustit a odstěhovat se. K tomu máme ještě dům v Olomouci. Dcerka chodila v Olomouci do školky a jí s manželkou do zimy do Budějovic určitě stěhovat nebudu. Podzim tady končí už v polovině listopadu a navíc s manželkou čekáme druhé dítě, které by se mělo narodit po Novém roce. Bylo by to teď hodně hektické.
Před deseti lety jste odehrál čtyři utkání za českou jednadvacítku. Za kterého to bylo trenéra a s kým jste se tehdy v národním týmu poznal?
Prošel jsem celou mládežnickou reprezentací a v té jednadvacítce nás vedl Werner Lička. Nerad bych na někoho zapomenul, ale potkal jsem se s Davidem Lafatou, brankářem Lašťůvkou, Jiřím Koubským, Václavem Svěrkošem nebo Mariem Ličkou. V mladších kategoriích jsem poznal i Petra Čecha nebo Jardu Plašila. Prakticky s nikým nejsem denně v kontaktu, ale když bych něco potřeboval, tak není problém zavolat. Ale fotbalový svět je malý a já bych třeba nikdy neřekl, že potkám svého výborného kamaráda Filipa Rýdela, se kterým jsem byl v kontaktu i loni, kdy Budějovice bojovaly o záchranu.
