O tom, že absolvují své první soustředění Marcel Čermák a Quadri Adideran, už jsme informovali v předešlých dnech, mimo nové posily se ale v Turecku objevila ještě jedna nová tvář. Ta spojila s Dynamem síly už v roce 2020, v áčku ale sbírá první zkušenosti až teď. 18letý brankář Colin Andrew spolu se svými staršími kolegy nechyběl na startu zimní přípravy a vysloužil si také nominaci do Beleku.
Na úvod rozhovoru by bylo fajn představit tě, Coline. Jak probíhali tvé fotbalové začátky? Co se dělo před Dynamem? Když jsem byl malý, chodíval jsem v Praze na jedno hřiště, co jsme měli na naší ulici. Celý den jsme létali po hřišti, dávali jsme góly a fotbal jsme si zamilovali. Pak přišel první trénink v Pragovce, pokračovalo to v Hostivaři a Motorletu. A teď jsem v Dynamu.
Jsi pražským rodákem, fotbal jsi začal hrát právě tam. A v roce 2020 přišla nabídka přesunout se na jih Čech.
Z nabídky, která mi tehdy přišla, jsem měl docela strach. Na druhou stranu se ale nedala dorostenecká liga odmítnout. Najednou jsem byl kluk, co chytá první ligu. Říkal jsem si, že rizika, která s tím vším byla spojená, skousnu.
Jedním z nich mohlo být stěhování do jiného města. Šel s tebou někdo?
Jsem tady sám, na intru, a dojíždím za mamkou do Prahy. Jednou za týden, jednou za měsíc, jak to vyjde.
Přibliž nám svou rodinnou situaci. Pozornost totiž poutáš nejen svými výkony, ale také neobvyklým jménem.
Mamku mám v Praze, taťku v Americe. Mamka je Češka, táta z Nigérie. Vždycky jsem ale žil jen s mamkou, který chtěla, abych uměl česky a žil tady. Myslela si, že pro život bude pro mě Česko lepší než Amerika. Říkala, že by to tam bylo těžší než v Evropě. Nakonec to tak dopadlo, s tátou jsem nežil vlastně nikdy.
Jste s otcem alespoň v kontaktu?
Jo, jsme. Nemáme dobrý ani špatný vztah, spíš takový neutrální. On ví o mně, já vím o něm. Každý si ale žijeme svůj vlastní život. Občas si zavoláme, něco si řekneme, ale to je tak všechno.
Do země svých afrických předků se tedy nechystáš?
Nikdy jsem tam nebyl a zatím to ani neplánuji. Soustředím se jen na fotbal, ten je pro mě number one.
Letošní rok by pro tebe v tomto směru mohl možná představovat zlom. Jaký je to pocit být na prvním soustředění s áčkem Dynama?
Moc si toho vážím, být s kluky je úžasný pocit. Trénovat s nimi, poznávat je z trochu jiné strany. Oproti béčku nebo dorosteneckému fotbalu musím říct, že je to jiná liga. Zatím jsem letos pomáhal spíš devatenáctce, trenér Rožboud po mně chtěl, abych jim pomáhal, když byli ostatní gólmany zranění. Věřil mi, dával mi šance, takže jsem chytal spíš tam. Ale už kromě toho předtím byl i na pár trénincích s áčkem. A naplno od startu přípravy.
Jaký máš cíl? Čeho bych chtěl v Dynamu dosáhnout?
Prvním cílem je první ligový start. Dostat se do ligy. A pak uvidíme, musí to být všechno postupně.
Co pro tebe představuje úplný vrchol?
Největší sen by bylo chytat v top pět ligách. Anglie, Francie, Španělsko. Když jsem byl malý, fandil jsem Chelsea, teď kvůli Messimu sleduji Paříž. To je můj největší oblíbenec.
Messi hraje v útoku, ale je tvým nejoblíbenějším hráčem. Znamená to, že jsi vždycky v brance nestál?
Když jsem začínal v Pragovce, byl jsem útočník. Pak jsme měli jednou jet na turnaj do Francie a zranil se nám gólman. Do branky jsem tak šel já. A tam to všechno začalo. Byla to první zkušenost, tehdy mi to tam i celkem šlo. A tak jsem tam už zůstal.
A daří se ti celkem dobře. Vzhledem k tomu, že tě ale trénuje dlouholetá opora Dynama Zdeněk Křížek, se není čemu divit, že?
S Křížou se známe už dlouho. Vzal si mě do parády, když skončil v A-týmu a šel k dorostu. Za všechno vděčím jemu. Je typ člověka, který rád pomůže, a dokonce si se mnou i ve svém volnu dával tréninky navíc. Hlavně díky němu jsem tady. A samozřejmě si vážím také obou kluků. Mají něco odchytáno, mají zkušenosti a mohou mi jedině pomoct. Prožili toho víc, třeba Jany chytal v dorostu ve Spartě a byl v repre.
Ty ses do reprezentace zatím nedostal, v budoucnu by se to ale mohlo změnit. Navíc máš na výběr z více variant. Zvažoval bys v případě zájmu ze strany Nigérie přechod k jinému národnímu týmu?
Kluci si z toho na tréninku dělají srandu, ale vážně bych to zvažoval. Raději bych byl za českou, to je jasné, žiju tady celý život, ale nebránil bych se ani Nigérii. Ale jsem stoprocentně Čechem. Na soustředění jsem na pokoji s Adediranem a jen si potvrzuji, že jsem prostě Čech. Jsem klasický Čech, který je obarvený. (smích)
Nešlo si nevšimnout ještě jedné věci. Tvého neustálého úsměvu, kterým rozzařuješ své spoluhráče kdykoliv se na tebe podívají.
Jsem od přírody veselý a vtipný kluk. A stále si říkám, že i když se něco pokazí, život jde dál, už to nejde vrátit. Kdybych si tím zaplňoval hlavu, jen by se mi to vymstilo. Ale jsou i dny, kdy mi to nejde, kdy se necítím dobře. A v tu chvíli si moc vážím podpory lidí okolo mě. Jsou tady, pomáhají mi a když jdu na trénink, dělám to i pro ně. Lidi kolem mě jsou pro mě takovým palivem. Kříža, kamarádi, ale hlavně mamka, která je mým největším fanouškem. I když nejezdí na zápasy, protože nemá auto. Abych jí to vrátil, je vlastně také můj velký sen. Jednou bych jí chtěl postavit baráček.
