Miloslav Šerý pocházel ze Ševětína, v mládí se úspěšně věnoval atletice, ale fotbal u něho vyhrával. „Přiznám se, že jsem byl do fotbalu jako blázen. Doma jsem měl jen dvě knížky, a to Fotbal byl můj život od Tommy Lawtona a druhá byla německá Der Kampf um den Ball. Výskoky jsem trénoval na biliardový stůl u nás v hospodě,“ vzpomínal před třemi lety Miloslav Šerý v rozhovoru pro jihočeský časopis Barbar.
V dorosteneckém věku začal v Ševětíně hrát za první mužstvo a zaujal českobudějovické kluby. Od roku 1947 pak přestoupil do Dynama, jehož zástupce prý stihl doručit přestupní lístky na svaz dříve než funkcionář konkurenčního Meteoru. Na tréninky a zápasy dojížděl z Ševětína na kole. Dvacet kilometrů tam, dvacet zpět. A jako mladíček dostal šanci se ukázat v dospělém týmu ve slavné sezoně 1947/1948 v první lize. Pro Dynamo to byl na 37 let poslední ročník v nejvyšší soutěži. „Poprvé jsem hrál na Spartě, byl jsem z toho tak ztrémovaný, že jsem si ani nemohl zavázat tkaničky,“ vzpomínal ve zmíněném rozhovoru.
Po vojně v Prostějově se vrátil do Budějovic, do druhé ligy, a v barvách Dynama nakonec odkopal zbytek své kariéry. Šerý pracoval jako plánovač v elektrárnách, odbíhal na trénink a po něm rychle mířil dodělávat věci do zaměstnání a za svou kariéru nasbíral řadu ocenění. „Nejvíc si cením zařazení do dynamácké jedenáctky století a také třetí příčky v anketě o nejlepšího sportovce kraje z roku 1962, kdy jsem skončil za olympijským boxerem Josefem Němcem a mistryní světa v kanoistice Ludmilou Polesnou,“ ukazuje na diplomy Šerý. Může se chlubit také tím, že si zahrál v jednom mužstvu s legendárním Pepi Bicanem. Od Dynama dostal doživotní permanentku a dál se chodil dívat na zápasy klubu, se kterým spojil svou kariéru. „Nevynechal jsem jediný zápas,“ hlásil před startem jarní sezony 2018/19 při focení pro klubový kalendář. Další zápasy už z hlediště na Střeleckém ostrově neuvidí.
