O Františku Ciprovi jste jako odchovanec Slavie jistě slyšel poprvé, když jste hrál v sešívaném dresu. Jak jste ho tehdy vnímal?
Už v té době to byl charismatický trenér, který měl svůj styl práce. V době, kdy jsem byl ve Slavii, jsem s profi fotbalem začínal a samozřejmě jsem ho vnímal. A když jsem se pak neprosadil ve Slavii, hledalo se pro mě hostování a on byl ten, kdo o mě moc stál. Zaprvé proto, že jsem byl slávista jako on a zadruhé jsem se mu asi i líbil. Přes mého agenta pana Pasku se hostování v Budějovicích spunktovalo a bylo snad i úspěšné.
Dovedl vás na jih Čech do Českých Budějovic. Což by se dalo považovat za jeden z nejdůležitějších kroků kariéry.
Pro mě byl zlomovým trenérem. V mé kariéře mi právě on pomohl nejvíc. Měl jsem jeho bezmeznou důvěru a měl jsem pocit, že mi i fandí. Nebyl to jen vztah hráče a trenéra. V oné sezoně jsme s ním postoupili do ligy, mně se dařilo a dal jsem nějaké góly. Bral jsem to tak, že se hostování moc povedlo. Pak jsem se musel vrátit zpátky do Slavie na přípravu, trenér Cipro mi ale pořád volal a přemlouval mě, ať jdu za ním do ligy. A to se asi ve třetím nebo čtvrtém kole povedlo. Díky panu Ciprovi jsem tam šel na další hostování. Věděl jsem, do čeho jdu, chtěl jsem hrát pod ním.
Bylo to podobně dobré jako v postupové sezoně?
Měl jsem od něj stejnou důvěru jako ve druhé lize, takže se mi dařilo, navíc jsme měli skvělou partu. Věděli jsme, co si k trenérovi můžeme dovolit a on to uměl s námi. Když zvedl prst, věděli jsme, že je něco špatně a musíme zabrat. A ve zlomové okamžiky jsme zabrali. On byl spokojený, my jsme byli spokojení.
Ligu jste poprvé hrál ve Slavii, první celou sezonu v nejvyšší soutěži jste ale odehrál v Dynamu.
Vedl mě do mé první ligové sezony. Měl jsem ligový start za Slavii už v šestnácti letech, pak nějaké v sedmnácti a osmnácti, ale sbíral jsem to spíš po minutách. Tady jsem ligovou sezonu měl kompletní s ním. Věřil mi. Z trenérů jsem s ním měl asi nejlepší vztah. Byla to legenda Dynama, legenda Slavia a člověk, který toho ve fotbale hodně dokázal. Spolupráce nám vyhovovala.
Byl jste s ním v kontaktu i potom, co v Dynamu skončil?
Když už netrénoval a chodil se na fotbaly dívat, tak jsem za ním vždycky běžel. Byl jsem ho pozdravit, popřát mu, ať se mu daří. I zdravotně. A podobné to bylo, když už jsem byl ve své současné pozici a představovali jsme dresy. Jezdil jsem za ním osobně domů a nový dres mu věnoval, aby věděl, že na něj myslíme. Cítil jsem, že je to moje morální povinnost. Několikrát jsme si i volali, v srdci měl sice víc Slavii, ale fandil i Dynamu. Radil nám, byl nad věcí. Super člověk.
Vzpomněl byste si na nějakou zajímavou historku spojenou s Františkem Ciprem?
Dřív to nebylo tak, že jsme koukali na video na plátně nahoře (v tiskovém středisku u šatny trenérů, pozn. redakce), ale dole v kabině. Tam byla jedna televize, na které jsme pouštěli video na videokazetách. To nás ale vůbec nebavilo. (smích) Nebylo na to vidět, nebylo to sestříhané. Já jsem seděl v rohu kabiny, kde byla zásuvka, a video mu několikrát vypojil. Myslel si, že to blbne, tak jsme šli trénovat. (smích) Nevím, jestli na to někdy s odstupem času přišel. Takový vztah jsme měli, hodně osobní.
Jeho smrt vás tedy dnes stejně jako ostatní hodně zasáhla.
Dnes jsem byl na stadionu, pak zařizoval černé pásky, se kterými nastoupíme proti Plzni. Chci být s čímkoliv nápomocný, třeba i s pohřbem. Je to pro mě těžké a hodně osobní. Ale to je život.
Dokázal byste shrnout, v čem byl podle vás František Cipro výjimečný? I ve vztahu k vám?
Měl charisma, dokázal být nad věcí a z fotbalu nechtěl dělat vědu. Byl to trenér, který mi ohromně pomohl v počátcích profesionální kariéry. Byl to trenér, který mě fotbalově pochopil, uměl mi poradit, vycházel se mnou a věděl jak na mě. Byl to můj trenér, můj fanoušek a po kariéře bych dokázal tvrdit, že to byl i můj přítel.
