Začneme u toho nejlepšího- u Vaší úspěšné série, která dosáhla čísla dvacet. Co Vás kromě touhy po vítězství táhlo dopředu?
Táhla nás dopředu série sama o sobě. Na druhou stranu nás i trochu svazovala, protože s sebou přinášela tlak od okolí. Mluvilo se o tom, kdy skončí a jak dlouho vydržíme. Ale i přesto jsme ji chtěli co nejvíce natáhnout. Ale měla i plusy- díky ní se někteří kluci dostali do áčka.
Ta série začala ještě během podzimu, kdy s Vámi stále nastupovali například Řezáč, Hála nebo Otepka. Později navíc došlo u dalších hráčů k dlouhodobějším zraněním. Vypadlo tak více lidí základní sestavy, jaký to mělo dopad?
Dopad to určitě mělo. Protože na podzim jsme měli ustálenou sestavu o 12-13 lidech, která šlapala a byli jsme na ni zvyklí. A pak když chyběli čtyři lidi ze základu, tak to samozřejmě bylo znát. Na jaře jsme už nastupovali bez nich a sice jsme sérii drželi dál, ale herně už to nebylo takové. Ty zápasy jsme spíš zvládli uhrát s výsledkem třeba 1:0.
Provázely Vás nějaké rituály?
Samozřejmě ano. Měli jsme jeden před zápasem, čistě náš.
A měli jste nějakou zaručenou taktiku, s kterou jste věděli, že když vstoupíte do utkání, bude se pak více dařit?
Vycházeli jsme z toho, že jsme nedostávali góly. V období, kdy se nám dařilo, jsme se snažili hrát kombinačně a divákům se to, myslím si, mohlo líbit. Zároveň nám padaly góly, když jsme chtěli.
Časem jste přišli do okamžiku, kdy jste za sebou měli třeba 15 zápasů v řadě. Jak se Vám potom nastupovalo do zápasů s papírově slabšími soupeři?
Mysleli jsme na to, že nikoho nesmíme podceňovat. Jenže pak když se takhle dlouho daří, tak jsme šli do zápasu s tím, že se nemůže nic stát. Ale to se někdy úplně nevyplácí. Během série jsme si tak věřili a byli přesvědčení o svých kvalitách, že jsme si byli jistí, že to zvládneme.
Zápasů přibývalo a s nimi asi i tlak, který už si zmiňoval. Pocházel od trenérů, od Vás samotných nebo třeba už jen od fanoušků, kteří automaticky spoléhali na to, že vyhrajete?
Tlak tu byl, trenéři ale nám připomínali, že je to krásné. Jenže jako hráči jsme to měli těžší, věděli jsme, že prohra musí někdy přijít. Jenom už jsme nevěděli kdy. Ale takovou sérii tady nikdo nepamatuje a asi se ještě dlouho neobjeví.
Vaše série skončila se zápasem se Spartou. Myslíš si, že to bylo kvalitou soupeře nebo kdyby Vás čekaly jiné slabší celky, ještě byste šňůru protáhli?
Spartou to určitě nebylo. Měli jsme jiné, stejně těžké zápasy už předtím. Spíš v sestavě už bylo hodně mladých kluků a herně to také nebylo ideální. A ročník 1997 u Sparty je hodně silný, takže přijelo kvalitní mužstvo a asi z pěti šancí nám vstřelilo tři góly.
Následovaly prohry se Zlínem nebo Pardubicemi- tedy se zdánlivě slabšími týmy. Nebyl to právě ten případ, že jste je podcenili?
Bylo to tím, že ročník 96 chodil už více hrát za Juniorku a v sestavě byli mladí kluci, kteří ještě nejsou sehraní. A i pro ně byly takové zápasy těžké. Třeba Zlín nás jednoznačně přehrál. A Pardubice byly prostě výbuch. Myslím, že bude příští rok chvíli trvat, než si ty dva ročníky spolu sednou, stejně jako to trvalo nám. Ale jsou tam dobří hráči, nicméně i ti si musí během přípravy uvědomit, že je mezi U17 a U19 rozdíl.
Na jaký zápas rád vzpomínáš?
Na zápas v Jihlavě. Byla to přestřelka s konečným výsledkem 4:3. My jsme tam jeli asi z 5. místa a oni byli 3.. Dali jsme jim čtyři pěkné góly a vezli si výhru. Podle mě právě tam série vrcholila.
V posledních zápasech už se tolik nedařilo. Vidíš za tím nějakého společného jmenovatele?
Hrála tam roli únava i sestava- ta byla hodně lepená, trénovalo se v menším počtu, než by trenér potřeboval. A 42 zápasů je opravdu dost, plus někteří jezdili ještě s Juniorkou. Takže kolikrát byly dva zápasy týdně. Samozřejmě i z psychického hlediska byla sezóna dlouhá a pak tam začal scházet náboj a trochu i chuť.
Za Juniorku si nastupoval taky a tak máš porovnání. Který tým Ti vyhovoval více?
Juniorka je kvalitní soutěž, už jen tím, že tam nastupují ligoví fotbalisté, jejich přítomnost v zápase je znát a ta hra se jinak vyvíjí. Proto si taky myslím, že ke konci mi zápasy s Juniorkou dali víc než ty s U19. Do devatenáctky se už trenéři snažili prosadit mladší hráče, aby si zvykali. A v Juniorce byli přeci jen starší a zkušenější.
Po zranění kapitána Davida Tomáška si se ujal kapitánské pásky- přinášelo Ti to větší zodpovědnost za podaný výkon, ať už svůj tak i ostatních kluků a i za konečný výsledek zápasu?
Je to pochopitelně hezká úloha, ale já se snažil hrát stejně jako bez pásky. Odpovědnost je asi opravdu větší, už třeba jen trenér se se mnou bavil o sestavě a týmu.
A-týmu se na jaře bohužel nedařilo, jak jste to vnímali? Měli jste pocit, že byste měli zlepšovat reputaci klubu?
Někteří z kluků s nimi trénovali a na konci jich šlo i několik do zápasu. Třeba Řízek (pozn. red. Michal Řezáč) hrál stabilně v áčku a věřím, že je to nejen zkušenost, ale že jim i pomohl. Devatenáctka jméno klubu určitě držela. Když se řeklo Dynamo, lidé si vybavovali naší sérii, psali si o tom na internetu a snad jsme alespoň trochu všeobecné povědomí o Dynamu zlepšili.
