Těžko si již zle představit pikantnější zápas. V českých poměrech je Sparta ojedinělým klubem. Proto se proti ní chce každý předvést. A když se k tomu ještě přidá i klubová propojenost hráče, je o jeho motivaci rázem postaráno. „Bylo to pro mě hodně zvláštní. Chtěl jsem se, dá se říct, proti svým vytáhnout a myslím si, že se povedlo nejenom mně, ale i celému našemu mančaftu,“ liboval si Ladislav Volešák. „Do kádru Sparty jsem se nedostal, a tak jsem chtěl dokázat, že na to mám,“ přiznal zvýšenou cirkularitu v jeho těle. Mladý středopolař absolvoval zimní přípravu právě pod povedením sparťanského trenéra Michala Bílka. Poté se vrátil na jih Čech, kde již odehrál celý podzim. „Porazit Spartu je pro každého kluka svátek. Mě se o tom však špatně mluví, když jsem sparťan, ale také jsem si to samozřejmě užil,“ dodává, že pro něj osobně však bylo skolení svého mateřského klubu zvláštním zážitkem. A aby toho nebylo příliš málo, přidal se k tomu ještě souboj na rodinném poli. Volešákova sestra Kristýna je partnerkou Štěpána Kučery, stopera pražského celku. „Štěpán ani nenastoupil, a tak ségra asi fandila mně,“ věřil ovšem v přízeň své sourozenkyně.
Volešák koupil pizzy
Dynamu se vstup do jarní části nevyvedl. Hlavně výkony v domácích duelech bylo velmi tristní. Přesto si ale Ciprovi svěřenci žádný přehnaný respekt ze Sparty nepřipouštěli. „S Mostem a Kladnem jsme hráli katastrofálně. V kabině jsme si to vyříkali, a chtěli na Spartu vlítnout,“ dokládá bojovnou náladu Volešák. „Určitě jsme chtěli bodovat. Nejlíp třeba Spartě vzít bod, ale povedly se nám všechny tři, za což jsme strašně moc rádi,“ dále pokračuje s úsměvem na tváři. Z pohledu Dynama se opravdu jednalo o možná zlomový zápas, kdy se papírově slabší tým na favorizovaném protivníkovi může nastartovat k lepším výkonům. „Strašně moc jsme se hecovali. Hlavně kluci jako já, Karel Poborský, Michael Žižka a Honza Holenda, co jsme ze Sparty. Když Sparta prohrála ve Zlíně, tak jsme věděli, že na ně máme a říkali si, proč by také nemohla klopýtnout u nás,“ poznamenává k dění v kabině českobudějovického týmu. Při střetnutích s alespoň trochu spjatým klubem bývá zvykem, že hráč přihodí do pokladny týmu peněžitou sumu, anebo zajistí spoluhráčům dobrou večeři, či jiné občerstvení. „Něco jsme slíbili. Co, to klukům řeknu až teď večer, ale asi dám do kabiny nějaké pizzy, nebo něco podobného,“ objasňuje nepsané pravidlo nejen mezi fotbalisty.
Hra Dynama oproti jiným zápasům na jaře připomínala téměř zmrtvýchvstání. Proti Spartě bylo pohyblivější, aktivnější, bojovnější,… Tedy téměř vše, co v předchozím repertoáru Jihočechů chybělo. „Sparta prakticky neměla žádné šance. Akorát Libor Došek se asi dvakrát dostal k hlavičce. Naproti tomu my jsme měli čtyři tutové příležitosti,“ potvrzuje herní převahu Českobudějovických Ladislav Volešák. Jemu samotnému v dosavadním průběhu jarní sezony také herní pohoda znatelně chyběla. „Musím poděkovat trenérovi, který mi pořád věřil a dával mi šanci. Doufám, že jsem mu to nyní splatil,“ nemusel se odchovanec Sparty Praha za svůj výkon nikterak stydět. Ve středu pole byl Volešákovi tvůrčím konkurentem Karol Kisel. „Proti lepším soupeřům se mi hraje vždy lépe. Oni si také fotbalově věří a moc si mě nehlídali. Proto jsem měl více prostoru a poprvé na jaře si mohl zahrát fotbal,“ rozplýval se Ladislav Volešák.
Kdo ve středu zavítal na Střelecký ostrov, neměl opravdu vůbec čeho litovat. Ta tam byla nemohoucnost z předchozích kol. Hráči Dynama se předháněli v útočných výpadech a kombinačních akcí nebylo také poskvrnu. Výkladní skříní sestavy Jihočechů pak byla zejména levé strana, kde Kladrubský s Černým měli nad svými spoluhráči jasně navrch. Na pravém kraji zase svými typickými kousky obecenstvo udivoval Karel Poborský. Diváci předváděný fotbal kvitovali s povděkem. Tentokrát se na něj dalo opravdu dívat. „Divákům musím poděkovat. Byli fantastičtí. Moc nám pomohli a já doufám, že přijdou i nyní v poháru na Slovácko. My se budeme snažit podařený výkon zopakovat a dotáhnout to třeba až do finále,“ nedává si malé cíle král v zahrávání přímých kopů. Získané tři body vnášejí na E-On stadion také poměrný klid. „Věděli jsme, že na 99% jsme už zachránění. Fanouškům jsme tak chtěli předvést hlavně kvalitní fotbal, což se nám i podařilo. Ladislav Volešák měl pravdu. Fanoušci ve středu opět spatřili silné Dynamo. Takové Dynamo, jak jej znali na podzim.
Utkání se Spartou je pro každého hráče fotbalovým svátkem. Na tom ale není nic nového. „Na zápas jsem se fakt těšil celé jaro,“ potvrdil Ivo Táborský. Naposled v Jablonci v základní sestavě chyběl, a tak i pro něj to byl proti Spartě o to víc zajímavý zápas. „Doufal jsem, že mě trenér postaví. Snad jsem mu jeho důvěru oplatil,“ zamýšlí se rychlonohý útočník. Vzhledem k nucené absenci Jana Holendy, který na jihu Čech hostuje z pražského týmu, nastoupil Táborský v útoku společně s Václavem Mrkvičkou. „Já jsem hrál trochu zezadu a Mrkev odvedl super výkon. Dobře ale hráli všichni, myslím, že z celého mužstva tam nebyl ani jeden slabší výkon,“ kypěl chválu na své spoluhráče. Ač se jednalo o souboj týmu z čela tabulky a jeho prostředku, na hřišti to nebylo znát. „Sparta tady určitě nepodala své maximum. My jsme ji ale přitlačili a oni se museli přizpůsobit tomu, jak hrajeme my,“ mínil po zápase. „My jsme jezdili, my jsme je napadali a vyhráli zcela zaslouženě,“ dále pokračoval ve veselém hodnocení.
Ivo Táborský měl rovněž prsty v důležité první brance večera. „Dostal se ke mně balon a periferně jsem vlevo viděl Jardu Černého. Dal jsem to rovnou z první, aby to měl Čoro rovnou na střelu. Vyšlo to tak, jak jsem chtěl. Díky Bohu, že to tak Čoro trefil,“ ani dávno po zápase ještě nijak neodeznívala bezmezná radost. Na hřišti dřel, bojoval, absolvoval velký počet sprintů a soubojů. V průběhu zápasu tak byl dvakrát ošetřován a trávník nakonec opustil za dopomoci lékařských nosítek. „Dostal jsem křeč. Asi jsem měl špatně utažený tejp na kotníku, měl jsem s ním totiž problémy,“ přibližoval důvod svého předčasného odchodu ze scény. Zář světel se mu ale opouštěla velmi snadněji, než by tomu bylo za nepříznivého stavu. Dynamo navíc záhy přidalo druhou branku Karlem Poborským a o vítězi bylo v podstatě rozhodnuto. „V naše vítězství jsem ale už věřil za stavu 1:0, protože Sparta neměla ani žádné šance,“ říká sebevědomě Ivo Táborský. „Takový styl fotbalu musíme hrát pořád. A už je jedno, jestli proti Spartě nebo Slovácku,“ vzhlíží už k dalším bojům.
Nevšednost utkání si kmenový hráč Slavie Praha také dobře uvědomoval. „Přijela Sparta a každý se chtěl ukázat. Šanci jsme chytli za pačesy a ukázaly co v nás je,“ proklamoval Táborský. Na hřišti nad rudou barvou jasně dominovala purpurová. Purpurové trikoty na sebe navlékají českobudějovičtí hráči. Nadvládu potvrdil i Ivo Táborský: „Sparta si nezasloužila ani bod!“ Výhry si všichni hráči před mimořádně zvýšenou skupinou novinářů pochvalovali. „Bylo na nás vidět nasazení a touha po vítězství, ta práce se nám odvděčila, Sparta se neporáží každý den, s klukama si to nyní vychutnáme,“ byl Ivo Táborský myšlenkami možná již někde jinde, než na E-On stadionu. Měl k tomu důvod.
Kulič hledal slova velmi těžko
To byl útočný tandem! V budějovickém dresu se kdysi pospolu proháněla dvojice David Lafata – Marek Kulič. Nyní oba reprezentanti. Druhý jmenovaný se jihočeským fanouškům tentokrát představil v barvách Sparty. Z představení však rozhodně radost mít nemohl. „Nevím, vůbec nevím, je to hrozné,“ to bylo asi tak vše, co ze sebe zcela smutný hráč dokázal vysoukat. Poté již zklamně zmizel do přistaveného autobusu.
Brankář Jaromír Blažek měl naproti němu o výkonu Sparty jasno. „Budějovice byly lepší a celý zápas nás přehrávaly,“ připustil nepřehlédnutelný fakt zkušený gólman. „Takhle se o titul určitě nehraje. Je to hlavně o tom přístupu, nevím co k tomu ještě říct dál,“ hořekovala dlouholetá opora ve sparťanské brance.
Po utkání nehledal žádné vytáčky. Věci nazýval pravými jmény. Tak, jak je jeho zvykem. „Je to pořád dokola: bojovnost, bojovnost, bojovnost,… otřepal známou pravdu obránce Tomáš Řepka. „Chtěli jsme vyhrát, ale zase zůstalo jenom u slov,“ nebral si nijak servítky. Jako kapitán cítí za výkony mužstva ještě větší zodpovědnost. „Je to beznaděj a příšerný pocit... Je to deprimující. V posledních zápasech dostáváme góly po hloupých chybách,“ ulevil si poté, co ochotně vyhověl žadatelům o autogram. Týmu Michala Bílka tentokrát opravdu chyběla především ona bojovnost. „Tím nás ostatní mančafty přehrávají. A to na tu Spartu momentálně asi stačí,“ vstřebává jen těžko současné rozpoložení nejslavnějšího českého klubu.
