Martine, jak vnímáš to, že jsi zpátky na hřišti? Proti Boleslavi jsi odehrál celý zápas.
Samozřejmě po té době, skoro po třech měsících, už jsem se hrozně těšil. Byl jsem nadšený z toho, že můžu hrát a byl jsem rád, že mi trenéři dali důvěru. Nevěděl jsem moc, co od toho čekat, ale věřil jsem, že to zvládnu. Cítil jsem se každou minutu líp a líp. Na začátku jsem se hledal, nevstoupil jsem do toho ideálně, postupně šel ale výkon nahoru. A věřím, že teď to bude už jen lepší a lepší.
Jak dlouho jsi vlastně byl mimo hru?
Přesně od té zlomeniny to bylo jedenáct týdnů. Po jedenácti týdnech jsem nastoupil do zápasu. Na to, že jsem měl zlomenou nohu, to bylo celkem rychlé. I když já to čekal dřív. (smích) Vletěl jsem do toho hned, v plném tréninku jsem asi deset dní. Domluvili jsme se s trenéry, že do toho půjdeme. Někdy je lepší jít do toho hned, než čekat dva nebo tři týdny, rozehrávat se někde třeba v béčku nebo jen trénovat. Když to pak člověk zvládne, může ho to jenom posílit.
Co ti běželo hlavou, když ke zranění došlo?
Hned po zranění jsem byl hlavně zklamaný a naštvaný. Jeli jsme na soustředění, blížila se liga a tým se krystalizoval. Cítil jsem, že mám důvěru a forma jde nahoru. Byla to pro mě rána a něco úplně nového. Nevěděl jsem, jak dlouho to bude. Ale neříkal jsem si, že to pro mě bude do budoucna omezující. Dostal jsem podporu od kluků i doktorů, kteří mi řekli, že pak noha může být ještě silnější. Takže jsem se nedál. Věděl jsem, že jakmile vletím v tréninku do jednoho souboje a ucítím, že se nic nestane, půjdu do toho naplno. Když se člověk něčeho bojí, je to horší a něco se stane.
Přiblížil bys nám, jak celá rekonvalescence probíhala?
Naštěstí byla zlomená jen lýtková kost. V uvozovkách. Nemuselo se s tím nic dělat, ani sádru jsem neměl, jen jsem na to nemohl čtyři až šest týdnů šlapat, takže jsem dostal berle. Vůbec jsem nohu nezatěžoval, takže logicky na svalech hodně ochabla. Pak jsem šel na rentgen, ani tam to ale ještě nebylo stoprocentní, takže jsem to začal pořádně zatěžovat až po šesti týdnech. Začalo se to hojit, začal jsem pracovat s naším kondičákem Šigym (Jakubem Šindelářem). Prvních čtrnáct dní to bylo náročné, při chůzi to hodně bolelo. Pak se to ale zlepšovalo a šel jsem na hřiště. Teď už jde jenom o to, abych dohnal fyzičku. Jinak je to v pořádku, musím zaklepat.
O bolesti v zápase asi řeč být nemůže.
Byl jsem v adrenalinu. Už v týdnu předtím jsem zkusil naplno tréninky. Měli jsme intervalovky, hodně soubojů. Bál jsem se toho, nikdy jsem takovou zlomeninu neměl a nevěděl, co od toho čekat. Bál jsem se soubojů, abych do nich chodil naplno. To byl asi takový největší problém… ale hned v prvním tréninku jsem absolvoval asi tři nepříjemné souboje a noha držela. Hned jsem si řekl, že to je v pohodě. Pak už to bylo jen o tom, jestli vydržím fyzicky a bolest, která tam ještě trochu je. Dobré ale je, že mě nijak neomezuje a jakmile přišel zápas, už jsem na to ani nemyslel. Byl jsem nastavený tak, že hraji, zdraví mi bude držet a hrát budu pořád. Teď už jsem hráč v plné zátěži a plně připravený na to hrát!
