V neděli se Jiří Anderle po letech vrátil na trávník Střeleckého ostrova a na chvilku opět nasál atmosféru první ligy. Dynamo na významné životní výročí svého univerzála nezapomnělo a před výkopem zápasu s Bohemians mu pogratulovalo před slušně zaplněným hledištěm. „Končil jsem tu v létě v roce 1990. Absolvoval jsem celou přípravu a týden před sezonou jsem zašel za trenérem Jirkou Kotrbou a řekl jsem mu, že chci skončit, že mě fotbal už přestal bavit. Neodvádím na hřišti to, co jsem schopen, necítím se dobře. Jirka mi řekl, že z toho nemá radost a ukázal mi papírek se základní sestavou na první mistrák, kde bylo i moje jméno,“ vypráví o svém odchodu od „černých kůží“ Jiří Anderle.
Všechno to začalo v roce 1969, kdy Jan Anderle založil v Nové Vsi fotbalové družstvo, v němž zastával téměř všechny funkce sám. Došlo k utvoření žákovského družstva a šestiletý Jiří Anderle statečně zápolil v nerovném boji s 15letými hochy. „Do budoucna to byla perfektní příprava. Hrál jsem v jednom týmu s bratrem Honzou a mým fotbalovým bratrem Vaškem Dominem. Na poslední půlrok v žácích jsem přestoupil do Dynama,“ popisuje historický přestup novoveského klubu, v němž začínali s fotbalem také Miroslav Čížek či František Řezníček.
V Dynamu se Jiří Anderle hlásil u uznávaného trenéra Kyslíka. V dorostu nastupoval pod taktovkou Vladimíra „Žukova“ Ryneše, Josefa Laciny a tehdy začínajícího trenérského nováčka, dnes legendárního mládežnického kormidelníka Jiřího Vlčka. Do A-týmu v Národní lize nakoukl na jaře 1980 za kouče Františka Cermana, který přišel z Dukly Praha. „Bylo tu velmi zkušené a vyzrálé mužstvo. Debutoval jsem v Liberci na pravém halvu jako povinný mladíček, proti mně hrál stejně starý Medynský a po třiceti minutách jsme šli oba střídat. Do hry naskočili zkušenější hráči,“ popisuje křest v dynamáckém „áčku“.
Dva roky v zeleném suknu strávil ve VTJ Žatec. „Pro fotbalový růst a přechod z dorostu do mužů byla vojna naprosto ideální. Musím říct, že to byly krásný dva fotbalové roky. Povedlo se, že tam bylo spousta Jihočechů. Moji mazáci byli Míra Čížek a Zdeněk Procházka, brankář Emil Pitter, se mnou tam byli Míra Kamiš, Karel Syrovátka, Honza Pils z Č. Krumlova. Měli jsme kvalitní mužstvo a hráli na špic druhé národní ligy. Byli jsme v hledáčku ligových oddílů,“ ohlíží se za povinnou vojenskou službou, po které v létě 1983 obdržel dvě nabídky k přestupu do ligy.
Zájem mělo samozřejmě i Dynamo v čele s předsedou Zdeňkem Čadkem a sekretářem Janem Turkem, ale touha zahrát si nejvyšší soutěž byla silnější. „Dostal jsem dvě nabídky a dodnes si říkám, že jsem asi měl vzít tu druhou. Kývl jsem Vítkovicím, kde byly díky železárnám profesionální podmínky a silné mužstvo, které o sezonu později slavilo titul. Druhá nabídka přišla z Olomouce od trenéra Dočkala, který se byl na mě třikrát podívat. Sigma neměla tak kvalitní mužstvo a asi by tam byla větší šance prosadit se do základní sestavy,“ přemítá s odstupem času.
S Vítkovicemi Jiří Anderle vyhrál letní Interpohár a odbyl si ligovou premiéru v Edenu proti Slavii. Zápas sledoval i jeho otec, věrný slávista. „To bylo poprvé, co nefandil Slavii. Vyhráli jsme 2:0. Byla to povedená premiéra. Ale v nabitém kádru jsem pak už tolik příležitostí nedostával, byl jsem takovým dvanáctým hráčem. Po sezoně jsem to přehodnotil a v létě 1984 se vrátil do Dynama, kde se hned postoupilo do ligy. Utvořilo se tu silné mužstvo a jsem rád, že se ligy dočkali i ti starší a zkušení hráči, srdcaři, kteří to dostali jako odměnu. Třeba jako tehdy 36letý Pepík Jodl,“ poznamenal k postupu mezi elitu po 37leté odmlce.
V Dynamu odkopal Jiří Anderle v obraně či záloze 49 ligových zápasů, černobílí se v polovině osmdesátých let minulého století zdrželi v lize jen dvě sezony, ale zajímavých a úsměvných příhod zažil nespočet. „V Košicích, kde jsme s Lokomotivou uhráli na konci sezony potřebnou remízu, se hrálo druhý poločas 51 minut. Pepík Jodl, se kterým jsem hrál na stoperu, si tam přetrhl achilovku. Mně se poprvé a naposledy povedlo být v sestavě kola. A to nás na hodinu a půl zamkli v kabině, my se museli rozcvičovat v prostoru dvakrát dva metry a na hřiště nás pustili čtvrt hodiny před zápasem,“ směje se při vzpomínce na letecký výlet na východ Slovenska.
Mezi památná utkání patřila jarní odveta v Brně při postupu z Národní ligy, kterou sledovalo 25 tisíc diváků. „Přišli se podívat na naši potupu a vrátit nám to za událost na podzim u nás. V 90. minutě Petr Skála vykopl míč, stoper Václavíček, vyhlášený hlavičkář, podběhl míč a Jirka Orlíček vyrovnal. Na stadionu bylo ticho jako v kostele. Ještě hodinu po zápase na nás čekalo pět tisíc rozzuřených fanoušků a házeli nám kameny do oken. Policisté nás vyvedli zadní branou a doprovod jsme měli až do Humpolce,“ líčí příhodu z nevraživého Brna.
Po krátké zastávce na podzim 1990 v divizním Č. Krumlově Jiří Anderle zamířil za kopečky. Čtrnáct let působil v SV Haslach. „Po čtyřech pět letech za mnou přišel brácha Honza. Hráli jsme soutěž na úrovni krajského přeboru. Znovu jsem tam dostal chuť do fotbalu. Povedlo se nám tam nastartovat mládež a klub z toho těží dodnes. Končil jsem ve 44 letech,“ říká k dlouhodobé štaci v Rakousku.
Po návratu do Čech se kruh uzavřel v Nové Vsi. Účastník okresního přeboru ulovil známá jména. „Sešli jsme se znovu s Vaškem Dominem, bráchou, a přivedl jsem mého letitého kamaráda od žákovských let Mácu Wohlgemutha, který si u nás zahrál se synem Markem. Do B třídy jsme postoupili bez ztráty jediného bodu. Bohužel můj otec se toho už nedožil,“ lituje Jiří Anderle. Novoveští za dva roky vykopali slavně I. A třídu a odehráli v ní šest sezon. Z Dukly Praha upekli příchod Jaroslava Ludačky, synovce Františka Straky.
Jiří Anderle měl to štěstí, že si zahrál a stále hraje v jednom týmu se svým synem Jiřím (36). A to nejen v Nové Vsi, ale už i v mužstvu veteránů Dynama. „A to se poštěstí málokomu,“ usmívá se čerstvý šedesátník a sportovec tělem i duší. Chodí běhat, lyžuje, jezdí na kole a hraje hokej. Výčet sportovních aktivit vydá slušnou porci. Rád vzpomíná na účast s Bohemií ČB v první lize futsalu či zlato a stříbro ze sálovkářských turnajů veteránů nad 50 let ve Španělsku.
Zdá se to nemožné, ale stále hraje aktivně mistrovské zápasy. V okresním přeboru Českokrumlovska válí za FK Nová Ves-Brloh. „Chodí nás málo, původně už jsem hrát nechtěl, ale pořád si musím dávat kopačky do tašky. Kondičně nemám problém, vážná zranění se mi vyhýbala, za to jsem vděčný, ale jediné, co mě psychicky deptá, že už na tom hřišti nevypadám dobře. To mě trápí a to je ten důvod, proč už nechci hrát,“ směje se jubilant.
Dnes hraje s vnuky svých spoluhráčů. A jaký má recept na fotbalovou dlouhověkost? „Bez životosprávy, přístupu a hlavně toho, že to má člověk rád, to nejde,“ uzavírá matador zelených trávníků, který když zrovna nehraje Nová Ves, nechybí na tribuně Střeleckého ostrova a drží palce Dynamu.
