Abych pravdu řekl, tak mi bylo ne do breku, ale naměkko jsem byl. Seděl jsem s klukama na náměstí v zahrádce, dal jsem si pivko a bylo mi fajn. Skoro jsem si říkal, že už se tam zpátky nevrátím. Ale přitom jsem samozřejmě věděl, že pojedu zas. Přišlo mi hrozně líto, že na ty okamžiky, kdy jsme třeba vyhráli a zašli do hospůdky, můžu teď jenom vzpomínat. Byla tu super parta. I když jsem odsud odešel už před pěti lety, pořád jsem Budějčák. Ale fotbal se aktivně nehraje tak dlouho a snem každého hráče je zabezpečit se na doby, kdy už nebude moct nastupovat.
O ruských tréninkových metodách kolují v našich zeměpisných šířkách legendy zejména díky hokejovému diktátorovi Tichonovovi. Jak se shodují vaše zkušenosti s našimi představami?
Pravdou je, že jsem čekal něco jiného. To se nedá srovnat s našimi podmínkami a nároky našich trenérů. Hrají si na profesionály, ale žádná systematická příprava to není. Třeba běháme třicet minut lehce klusem, pak jdeme do posilovny a pak hrajeme fotbal. Žádná kondiční příprava v našem pojetí to není, hlavně tréninkové dávky tady u nás byly daleko vyšší a náročnější. Tréninky byly zábavnější, tohle v Rusku zaostává.
Ale širé ruské pláně dávají trenérům větší prostor ke svému využití.
To určitě, ale většinu času trávíme na stadionu nebo v lesíku.
Prodělali jste i přípravu v rakouském Salzburgu. A tam terén přímo svádí k tomu, aby trenéři v terénu své hráče potýrali.
Ani tam jsme se moc ze stadionu nevzdálili. Svým způsobem je člověk rád, že nemusí dřít, ale nakonec ví, že mu síly možná budou v sezoně chybět, když je v přípravě nenabere.
Jak jste spokojen se svým účinkováním v ruské lize?
Zatím jsem tam jenom půl roku, takže se domnívám, že ještě nenastal ten pravý čas na nějaké bilancování. Vedení si dalo jako cíl skončit do třetího místa, ale to byly nadhodnocené naděje a na nás tím pádem nepřiměřené nároky. To je jako by si podobný cíl daly Budějovice. Nakoupilo proto asi šestnáct legionářů, z toho dvanáct Jihoameričanů, ale berou je bez rozmyslu. Když je z Jižní Ameriky, tak to pro funkcionáře znamená, že umějí hrát fotbal. Nakonec jsme ale skončili po první polovině sedmí s velikou ztrátou na první čtyřku.
Ale někdo je přece klubům musí doporučit. Přece si nikdo netroufne jen tak si přijet do Ruska a získat angažmá.
Není tajemstvím, že kolem ruských klubů se motá spousta různých „manažerů“, kteří z toho mají veliké provize. Ti, kteří fotbal financují, platí částky, které jim právě ti samozvaní manažeři určí. A najednou se člověk diví, kolik lidí už hrálo brazilskou nebo argentinskou ligu a kolik jich třeba vyhrálo Jihoamerický pohár. Myslím si, že pravda je úplně jiná. Těžko říct, kolik z nich by třeba hrálo ligu u nás. Fotbalisti to nejsou špatní, tak tři z deseti by se uplatnili, ale ostatní jenom zabírají místo. V základní sestavě jsou třeba jenom tři Rusově, ostatní jsou Jihoameričani, hrají sice špatně, ale zato pořád.
Měli jste tedy špatnou sezonu?
To nemůžu říct, protože nároky vedení byly opravdu přemrštěné a mančaft zase tak špatný nebyl. Obrana hrála docela dobře, takže zase nemůžu být naštvaný, že jsem nehrál. Ale nemáme zálohu a hlavně útok, který by dal nějaký ten gól. Vstřelili jsme čtrnáct branek za dvanáct zápasů.
Do toho ale má přece jenom právo říci svoje slovo i trenér.
Jestli máte na mysli trenéra Romanceva, který mě do Saturnu přivedl, tak ten právě proti podobným zvyklostem protestoval a další hráče už od nich nechtěl. A brzy na to odstoupil ze zdravotních důvodů... Místo něho angažovali sedmdesátiletého Ignatěva, bývalého kouče sborné.
Ale celou přípravu na sezonu jste absolvovali pod Romancevovým vedením.
Také jsem nastupoval ve všech zápasech. Jenže pak jsem si udělal výron a než jsem se uzdravil, Romancev odešel. Od té doby jsem nedostal šanci, až v posledních dvou kolech, kdy se Ignatěvovi hráči vykartovali, nebo byli zranění. Jinak bych určitě do soutěže nenaskočil. Mrzelo mě, že jsme třeba prohráli čtyři zápasy za sebou, hra byla žalostná a k žádné změně nedošlo. Sestava nastupovala stejná, i když nás je v kádru pětadvacet. Ale musím se s tím poprat a znovu to zkusit.
Jaká je úroveň ruské nejvyšší soutěže?
Podle toho, co jsem se před svým nástupem dozvěděl od Jirky Jarošíka, tak jsem měl i obavy, jestli budu stačit. Ale podle mého názoru fotbal je tam o tom, že většina mužstev není dobře poskládaná, každý si hraje, co chce, neposlouchá a málo se dodržuje taktika. K vidění je málo kombinace a pěkných, promyšlených akcí. To se ale netýká prvních čtyř klubů z Moskvy, spíš nás ostatních. A zase fotbal je tu daleko rychlejší a živelnější, naivnější a hraje se nahoru dolů a je v něm spousta nepředstavitelných peněz. Náš fotbal, jak jsem ho viděl na jaře v televizi, se mi líbí daleko víc, je v něm myšlenka a vtip.
Mluvil jste o penězích, odpovídá jim i zázemí klubů? Jak se třeba stravujete?
To je právě jedna z věcí, která svědčí o jejich „profesionalitě“, i když to slovo milují. Ale nemají o jeho významu ani potuchy. Třeba normálně máme smažená jídla, Brazilci jedí v den zápasu párky s vajíčky. U nás naprosto nemyslitelné.
Platí to samé i o regeneraci, bez níž si naši trenéři neumějí tréninkový proces představit?
Regenerace samozřejmě je, ale nikdo její délku nekontroluje, a tím pádem také nedodržuje. Je to opravdu volnější, za Romanceva to mělo řád. S lékařskou péčí to také není nejlepší. Jeden z Argentinců musel na operaci slepého střeva a chtěli ho ošetřit v místní nemocnici. Ale vydobyl si, že ho operovali v Moskvě, nechtěl se místním doktorům vydat všanc.
A technické zázemí klubu?
Ramenskoje, to je asi padesátitisícové město, leží přibližně třicet kilometrů od Moskvy, takže v tamějších poměrech to je prakticky její předměstí. Máme hezký stadionek asi pro patnáct tisíc lidí. Řekl bych, že patří k nejlepším v Rusku. Krytá tribuna, vedle ní hned tréninkové hřiště, nové šatny, na to městečko je perfektní. Ostatní stadiony nepatří k nejmladším, mají většinou běžecké dráhy, takže občas chybí ta správná atmosféra. Ale obrovskou výhodou je, že mají předepsané vyhřívané trávníky. Bez nich by to nešlo.
Jaké máte návštěvy?
Chodí na nás tak kolem devíti tisíc lidí, což je považováno za dobrý průměr. Ale když přijede konkurence přímo z Moskvy, tak je samozřejmě vyprodáno. Na ostatních stadionech, například v Samaře nebo v Sankt Petěrburku bývá plno, ale v Moskvě to bývá horší, na Lokomotiv a CSKA chodí dvacet a třicet, na Dynamo tak pět tisíc.
Jak na průběh hry reagují média a co nejvíc chválí nebo kritizují?
Tam si žádný novinář nedovolí kritizovat nějaký zápas nebo hráče. Zápas skončí třeba bez branek, nedá se na to dívat a dostanou výborné známky. Napíšou, že se hrál krásný fotbal, lidi tomu věří a zase jdou. Je tam televizní sportovní kanál, kde od rána do večera dávají ruskou ligu, komentáře a dovedou fotbal zpopularizovat, i když leckdy úroveň není nejlepší.
Máte v týmu někoho, s kým byste si mohl narazit míč a vyvézt ho ven?
Hraju spíš stopera, takže těch příležitostí nemám tolik. V týmu je hlavní osobností Onopko, ale před Eurem se bohužel zranil. Ale je moc hodný, není schopný někoho seřvat nebo napomenout. Každý si drží svoji lajnu, necvičíme žádné standardní situace podobně. Za Romanceva byla v týmu aspoň disciplina, mančaft hrál líp a také já jsem byl víc spokojený.
Nepřemýšlíte tedy o odchodu někam jinam?
Chtěl bych tam ještě rok vydržet, uvidím, jak to bude dál. Ne jak o tom referoval například Sport, že jsem tam šel kvůli penězům a že to odsedím na lavičce. To jsem se docela zasmál a až se s panem redaktorem potkám, tak si to s ním musím vyříkat. Řekl jsem jako teď, že nevím, jak dlouho tam vydržím, že ohodnocené je to dobře a ten rok vydržím, i kdybych měl sedět na lavičce. Ale rozhodně bych tam nechtěl sedět tři roky.
Nepomohl by vám třeba právě trenér Romancev, který vás do Ruska přivedl?
To je těžké, ale byl se na nás podívat jeho asistent Pavlov a ten mi kladl na srdce, abych se nevzdával, trénoval naplno, že v létě bych mohl nějaké angažmá získat. Ale nebylo by nic divného, kdyby se oba s Romancevem vrátili. Kontrakty se prý snadno ruší.
Zprávy o poměrech v Rusku jste měl i od svého švagra Jasečka, který tam působil v hokejové Superlize. Potvrdily se jeho předpovědi?
Pravda je to, že Moskva je něco jiného než ostatní Rusko. Já jsem už před odchodem říkal, že když do Ruska, tak jedině do Moskvy. Jinam bych nešel. To se mi vlastně splnilo. Dojíždím třičtvrtě až celou hodinu cesty.
Dostal jste od klubu vlastní auto?
Úplně pro sebe ještě ne, jezdíme společně s brankářem Tondou Kinským.
Na hřiště to máte daleko jako přibližně z Budějovic do Písku, ale stadiony vašich soupeřů jsou od sebe přece jenom dál.
To samozřejmě létáme, ale také to není tak strašné s časovými pásmy, jak jste slyšel od Stana Jasečka. Hokejisté to oproti nám mají opravdu horší. V naší lize je přibližně osm týmů z Moskvy nebo okolí. Nejdál je asi Kazaň, a to je dvě a půl hodiny letadlem. To není problém.
Míváte před zápasy soustředění?
To je nepříjemné, že před každým utkáním jsme zavření dva dny na bázi. V Čechách to býval jenom den.
Jak snáší život v zahraničí vaše žena?
V začátcích to bylo nepříjemné, ale už si zvykla, našla si zábavu. Jsou kamarádky s paní Jarošíkovou, takže si popovídají.
Překvapilo vás Rusko něčím?
Spíš mě zklamalo fotbalové zákulisí a lidé v něm. Kolem fotbalu se tam motá spousta lidí, kteří chodí na tréninky, líbají se s hráči, ale asi málokdo tuší, co tam mají vlastně za funkci. Nebo mi vadí jejich arogantní chování vůči obyčejným lidem, třeba uklizečkám. Klidně je odstrčí, drbnou do nich. Kdo má peníze, může všechno. Normální lidi jsou srdeční a výborní, dokonce i ti boháči. Ale tihle posluhovači manažerů, šoféři, poslíčci, ti jsou nepříjemní a nafoukaní.
Telefonujte nebo stýkáte se i s dalšími českými hráči, kteří v Moskvě působí?
Samozřejmě, že si telefonujeme například s Jirkou Jarošíkem. Výhodou je, že týden jezdím na Český dům, kde se schází výborná parta. Navíc je tam česká kuchyně. Chodí tam i hokejisti v čele s Dušanem Salfickým. Teď tam přibude z Budějovic i Martin Štrba, takže to bude ještě lepší.
Moskva je přece jenom mezi turisty pojem. Jak se tam cítí běžný člověk?
Policajtů je vidět všude dost a když jedu na trénink, tak mě třeba třikrát kontrolují, takže strach mít nemusím. Ale na ulicích i v okolí je neskutečný nepořádek. A lidi dost pijí i na veřejnosti. Občas si říkám jak my můžeme být v pití piva nejlepší na světě, když proti mně jde maminka s kočárkem a upíjí z flašky.
Jaké jsou v Moskvě možnosti využití volného času?
Tak ty jsou až neskutečné. Ať začnete DVD, tak nějaký film má ve světě premiéru a druhý den, nebo ještě před ní, ho máte všude ke koupení. Za peníze máte všechno, spousty koncertů, diskotéky, divadla, kina.
A jací jsou samotní Rusové?
Jsou na sebe hrozně hrdí. My jsme ti nejlepší a zachránili jsme celou Evropu, Američané jsou špatní. Když jsem jim připomněl osmašedesátý rok, tak nevěděli, která bije. Ptali se mě, jestli u nás máme supermarkety, jejich informovanost není nejlepší.
