„Bylo to myslím v úterý, kdy mi můj trenér pan Skála řekl, že jsem nominovaný pro tento turnaj a přirozeně jako vždy mi to udělalo velikou radost. Je to fotbalový svátek pro každého hráče. Možnost reprezentovat svojí vlast je skvost a odměna celoživotní dřiny. Těšil jsem se moc. Dle slov reprezentačního trenéra Bokši je snaha stabilizovat kádr, takže mě čekala známá parta s minimálními změnami,“ začíná skromně sedmnáctiletý fotbalista.
„První zápas jsem začal na lavičce. Bylo to proti Turecku a moje chvíle přišla v 70. minutě, kdy jsem se dostal na trávník. Vše se ale umocnilo. Nastoupil jsem za stavu 1:1 a povedlo se mi vstřelit branku, kdy se mi při rohu povedlo usadit balón na přední tyč, kdy si ho soupeř ještě dokopl do branky. To vše bylo za stavu 2:1 v 89. minutě, proto jsem byl vážně šťastný, že jsem nám pomohl. První utkaní nakonec skončilo 2:2, ale jsem rád, že jsem ten výsledek ovlivnil,“ vzpomíná dál Nitrianský.
„Následující zápas nás čekal s Maďarskem. Zřejmě jsem si svým předešlým výkonem řekl o základní sestavu, a proto jsem nastoupil od první minuty. Jedinou změnou oproti předešlému duelu s Turky jsem se posunul z krajního záložníka na kraj obrany. Nedělá mi to problémy. Snažím se hrát na všech postech stejně a podat maximální výkon. Vyhráli jsme 2:0 a mezi námi panovala spokojenost,“ dodává vitějovický rodák.
„Poslední zápas jsem zůstal v základní sestavě. Jen jsem se přesunul zpět na kraj zálohy. Hrálo se mi nádherně, jediné co chybělo byly tři body, protože to skončilo remízou, kdy se nám ani Ukrajincům nepovedlo vstřelit branku,“ hodnotí svěřenec trenéra Skály.
„Když bych to měl zhodnotit, tak to bylo nezapomenutelné. Přišla první branka v dresu se lvem na prsou. O dobrou atmosféru se mi postarala rodina, jelikož polovina je právě ze Slovenska, takže jsem měl i českou i slovenskou podporu. Škoda jen, že nebylo umístění medailové. Obsadili jsme čtvrté místo z osmi celků, i když jsme sahali po vyšších metách,“ zakončuje své popisování reprezentační štace na slovenském turnaji Milan Nitrianský.
