Trenére, tušil jste, že máte na svém kontě 300 zápasů jako hlavní trenér
Dynama v první a druhé lize?
Žádnou osobní statistiku si nevedu, ale když nad tím přemýšlím, tak jsem tušil,
že by to mohlo být okolo těch tři sta utkání. Tak nějak to odpovídá, že jsem
odtrénoval v první lize okolo dvě stě padesáti utkání a zbývajících padesát ve
druhé lize.
Přesně tak, nyní to vyšlo, že třísté utkání odehrajete proti Bohemians..
No, popravdě musím říci, že já mám třísté utkání již za sebou. Je pravda, že
tohle nikdo neví a není to nikde evidované. Bylo to v sezoně 1992/93, kdy hlavní
trenér Jindřich Dejmal odjel zařizovat soustředění do Alžíru a já jako asistent
odkaučoval utkání na hřišti Ostravy.
S trénováním jste začal poměrně brzy, již ve svých třiceti letech. Měl
jste už tehdy ambice stát se prvoligovým trenérem?
Je pravda, že trenérem jsem se stal ještě o něco dříve, když jsem tady v
Budějovicích již někdy v roce 1982 začal trénovat přípravku a to bylo vlastně
poprvé, kdy jsem vedl tým, který hrál nějakou oficiální soutěž. V roce 1985 jsem
začal trénovat ligové žáky a následně přes asistenta u dorostu, hlavního trenéra
dorostu, trenéra béčka a asistenta u áčka jsem se dostal až na pozici hlavního
trenéra mužů. V Dynamu jsem tedy vlastně prošel po všech těch schodech od
nejmenších přípravek až po muže.
Když jste se v roce 1993 dozvěděl, že budete hlavním trenérem u áčka, jaké
jste měl pocity?
Moc do smíchu mi v tom létě 1993 tedy nebylo. Hodně dobře si vzpomínám, že jsem
si tehdy trémou nemohl pomalu ani zavázat tkaničku u bot. Dělal jsem v té době
první trenérskou licenci, bylo mi tehdy osmatřicet let a měl jsem v té době
ještě takové ty hráčské návyky. Fotbal jsem hrál do pětatřiceti let, takže jsem
při nástupu před mužstvo nějaký pevný a sebevědomý moc nebyl. Na druhou stranu
mi ale pomohl právě hned ten úvod, který byl do jisté míry ale hodně
strastiplný. Dokonce bych řekl, že byl strašidelný (s úsměvem). V létě roku 1993
totiž hráči zrovna nějakým způsobem stávkovali, protože neměli vyplacené nějaké
finanční prostředky a můj začátek tedy nebyl vůbec jednoduchý. Mým prvním krokem
bylo to, že jsem z týmu vyhodil tehdejšího kapitána týmu Vaška Radu. Když se na
to podívám teď zpětně, tak to byl možná ten okamžik, který mi ve skutečnosti
nastartoval mou kariéru.
Jaké další kroky jste po svém příchodu k týmu dělal?
V tehdejší době mělo Dynamo velké množství výborných odchovanců. Přes Jiřího
Kotrbu, který vedl dorost, tehdy týmem prošli hráči jako Poborský, Vácha, Koller,
Povišer, Wohlgemuth, a to byli hráči, kteří později hráli exkluzivně fotbal ve
špičkových klubech. V té době se právě ale na odchovance příliš nespoléhalo a my
jsme to chtěli změnit. Mým cílem bylo tyhle výborné a velmi mladé odchovance
zařadit do kádru. Vedle zmiňovaných odchovanců byli v týmu i další Jihočeši jako
byli Tejml z Krumlova, Marek ze Žirovnice a nebo Káník ze Strakonic a bylo tady
prostě takové velké jihočeské klima. Chtěl jsem všechny tyhle hráče zabudovat do
týmu a to se povedlo. Pomohl tomu i Jirka Kotrba, který jim dal šanci již ve
druhé lize a tím je všechny nastartoval.
Vzpomenete si na svůj první zápas z pozice hlavního trenéra?
Na ten zápas si samozřejmě pamatuji moc dobře. V sezoně 1993/94 se hrála vlastně
poprvé samostatná česká liga a my jsme v prvním kole doma přivítali Vítkovice.
Celkově v sezoně chodilo na fotbal hodně lidí a i tento první zápas sledovalo
okolo pěti tisíc diváků. Utkání to bylo velmi bojovné a s velkým nasazením.
Hodně se to hrálo srdcem a to se divákům samozřejmě líbilo. Zápas byl 0:0 a já
ten bod určitě bral. V nastaveném čase vstřelil ale nakonec Wohlegemuth hlavou
gól na 1:0 a tím nastartoval naší dlouhou sérii zápasů bez prohry. Odehráli jsme
několik úžasných zápasů se zázračnými bodovými zisky. Byla tu opravdu velmi
dobrá parta a tým šlapal na sto procent. Po podzimu jsme byli na skvělém druhém
místě tabulky za Spartou a když jsme nakonec skončili jako šestí v tabulce, tak
jsme to trochu brali jako neúspěch.
U týmu jste vydržel více než čtyři roky. To se v českých luzích a hájích
moc nenosí, že?
Byl to i na tehdejší dobu opravdu husarský kousek. Myslím, že ani Karel Brückner
v Olomouci nevydržel tak dlouho jako já tady v Budějovicích. Nutno ale říci, že
to nebyla určitě moje zásluha. Byla to spíše zásluha hráčů, kteří tu byli v tu
dobu opravdu vynikající a navíc tady byla skvělá parta. Svou kvalitu pak tihle
hráči ukázali v budoucnosti, kdy se prosadili ve špičkových klubech. Ne vždy se
nám také dařilo, ale tehdejší vedení klubu mi tenkrát věřilo a když bylo
potřeba, tak mě podrželo. Když jsme měli špatnou sérii, tak jsme věděli, že se z
toho dřív nebo později určitě dostaneme, protože náš tým byl opravdu silný.
Nikdy jsme nezmatkovali a ono se to vyplatilo.
V průběhu sezony 1997/1998 jste se přesunul do pražské Slavie..
Dalo by se říci, že jsem byl víceméně do Slavie z Dynama vyhozen. V té době jsme
totiž v Budějovicích narazili na období, kdy nám to nešlo. Na Žižkově jsme tehdy
kopali penaltu v devadesáté minutě, kterou jsme ale nedali, když Penner trefil
jen břevno. Nakonec jsme tam prohráli a nervozita mezi námi už byla hodně velká.
Ta nabídka Slavie tak přišla v pravý čas, protože já i klub jsme již potřebovali
nějako změnu. Ve Slavii to byla pro mě drobná epizoda, protože jsem tam
nedokončil ani tu první sezonu. Bylo to paradoxní v tom, že jsem byl ze Slavie
vyhozen v době, kdy jsme měli sérii vítězství. Klub jsem opustil ve chvíli, kdy
jsme měli za sebou vítězství na Žižkově. Slavie tam předtím nevyhrála asi čtyři
roky za sebou, ale přesto jsem musel skončit. Hráčům nevyhovoval můj způsob
trénování a byl na mě vyvíjen velký tlak, který se nedal ustát.
Necelý rok po odchodu z Dynama jste se do klubu opět vrátil. Bylo to ve
chvíli, kdy vás Budějovice nejvíce potřebovaly..
Vrátil jsem se proto, že Dynamo sestoupilo do druhé ligy. Pro všechny v
Budějovicích to byl velký šok a naším cílem bylo vybudovat nový tým, který by se
okamžitě mohl vrátit zpět do první ligy. V tom roce 1998 přišli do týmu hráči
jako Švantner, Drahorád, Penner, Krejčí, Janda, prostě hráči, kteří měli svou
kvalitu. Ti se rychle zařadili mezi zbytek týmu, který tady po sestupu zůstal.
Utvořili jsme nové mužstvo, které bylo ale dost odlišné než to první ze sezony
1993/94. Tohle mužstvo bylo více zkušené a naopak to nebylo žádné mužstvo
sprinterů. V té druholigové sezoně jsme nikoho neválcovali, nikoho jednoznačně
neporazili, ale vše jsme odehráli zkušeností. Vyrovnané zápasy jsme dokázali o
gól vyhrát a bez větších problémů jsme se vrátili zpět do první ligy.
V následující sezoně se ale tým přesto začal opět trochu měnit..
Je to pravda, začátek nám sice vyšel, ale ve druhé polovině sezony jsme začali
pociťovat jistý generační problém. V závěru sezony jsme zkoušeli do týmu
zabudovávat mladé nadějné hráče, prostor dostávali osmnáctiletí odchovanci a
poprvé se v lize objevili hráči jako Leština nebo Vozábal. To mužstvo se
přebudovávalo v průběhu sezony a bohužel se nedostavovaly výsledky. Ligu v
Budějovicích jsme nijak neohrozili, přesto jsme ale nakonec skončili až
čtrnáctí.
Právě po téhle sezoně jste ale v týmu opět skončil. Jaká byla tehdy
příčina?
Právě to čtrnácté místo. Klub to tehdy dle mého názoru nevyhodnotil příliš
správně, protože se hodnotily především výsledky a nikdo nesledoval to, že jsme
skutečně za pochodu tvořili nové mužstvo. Byl jsem tedy propuštěn a do Dynama
jsem se vrátil zase za rok, kdy mužstvo opět sestoupilo do druhé ligy.
Pro další budoucnost klubu se jako klíčový moment ukázala skutečnost, že
jste po svém opětovném příchodu do Dynama stáhl z hostování v Jihlavě útočníka
Davida Lafatu.
Je to pravda. Do té doby vedl tým Milan Bokša a toho samozřejmě omlouvá, že toho
kluka vůbec neznal. Já Davida znal moc dobře a věděl jsem, co v něm je. Lafata
byl, je a vždy bude jasný gólový hráč. Je to hráč, který má cit pro koncovku. V
tu dobu tady dozníval Karel Vácha, který tady samozřejmě odváděl obrovské penzum
práce. Bylo třeba ho již nahradit a David Lafata byl tou pravou náhradou.
Po postupu mezi ligovou elitu prožíval klub opět velmi vydařené roky, že?
Byla to éra hráčů jako byl právě Horejš, Vozábal, Leština, Lafata, což byli
odchovanci klubu, kteří svou kvalitu jednoznačně prokázali. Klubu se také
podařil skvělý nákup v podobě Marka Kuliče a mužstvo mělo velikou sílu. Na konci
sezony 2004 jsme v první lize uhráli osmé místo a po podzimu jsme byli dokonce
šestí. To byla již doba, kdy měla liga svou velkou kvalitu. Na čele tabulky byla
Sparta, Slavie, Ostrava a mezi nimi jsme se již pohybovali i my. To bylo opět
nádherné období a dělalo mi velkou radost.
Tento tým měl velké ambice i pro sezonu 2004/05, ta ale pro klub dopadla
katastrofálně. Co se přihodilo?
Je pravda, že jsme měli tehdy velmi silný tým a všichni pomýšleli na horní patra
tabulky. Mužstvo bylo před začátkem ligy ještě posíleno a sezona začala s velkým
očekáváním. Jak již to ale ve fotbale bývá, týmu se nepovedlo několik úvodních
kol a když jsme pak doma prohráli s Jabloncem 0:1, bylo jasné, že u týmu
skončím. Mužstvo se mělo nastartovat k lepším zítřkům, což se ale nepovedlo.
Dynamo opět sestoupilo do druhé ligy.
Poté jste na delší dobu zmizel z očí budějovických fanoušků a k prvnímu
mužstvu Dynama jste se vrátil až v průběhu sezony 2008/09, kdy jste střídal po
pěti kolech neúspěšného trenéra Jana Kmocha.
Tento můj příchod byl velkým překvapením pro všechny lidi, ale i pro mě
samotného. Já jsem byl předtím vyzván panem Kotrbou, abych šéfoval na Složišti
mládeže. Já jsem to bez váhání vzal, protože jsem Budějčák, Dynamák a chtěl jsem
být určitě tady. Plánoval jsem si, že u mládeže Dynama budu pracovat dlouhodobě
a že tuhle práci neberu jen jako nějakou přestupní stanici před dalším ligovým
angažmá. Po odvolání pana Kmocha se klubu nedařilo sehnat náhradu a když jsem
pak byl osloven, zda bych se nechtěl prvního týmu ujmout, tak jsem také neváhal
a na nabídku jsem kývl. Věřil jsem, že je mužstvo silné a že bude získávat body.
Stejně jako je bude získávat i tohle mužstvo, které vedu teď.
Třikrát jste se vracel do Dynama, abyste klubu pomohl z pořádné
šlamastiky, kdy to bylo z vašeho pohledu nejsložitější?
Postup z druhé ligy do první je vždy mnohem složitější než boj o záchranu. Ve
druhé lize nesmíte nikdy klopýtnout a musíte pořád vyhrávat, když chcete
postoupit. Naopak v lize když hrajete o záchranu, tak nejste pod tak velkým
tlakem a nemusíte za každou cenu vyhrávat. Ve druhé lize třeba jedete ven na
hřiště nějakého silného týmu a musíte tam vyhrát. Každá prohra ve druhé lize vám
oddaluje šanci postoupit do nejvyšší soutěže.
Je nějaké utkání během vaší trenérské kariéry, na které rád vzpomínáte?
Určitě to byl zápas v roce 1994, kdy jsme jako mužstvo byli ve velké euforii.
Byla to ta éra vynikajících odchovanců a v dobré formě jsme tenkrát jeli na
Spartu. My jsme měli za sebou šňůru asi dvanácti zápasů bez prohry a Sparta
zároveň neprohrála asi dvacet zápasů v řadě. V té době hrál za Spartu Nedvěd,
Horňák, Kouba, Chovanec a celkem tam bylo asi osm reprezentantů. V té době jsem
byl akorát v den zápasu pozván do televize, abych tam v nějakém hodinovém pořadu
diskutoval o první lize. Já jsem si v duchu jen před zápasem říkal, že na Spartě
dostaneme určitě dardu a co jim tam pak budu v tom studiu vyprávět. Zápas pro
nás ale dopadl nad očekávání dobře. Chytal za nás Karel Stromšík, který byl
nakonec vyhlášen mužem kola. Celý zápas jsme se bránili dobře, bylo to pořád 0:0
a zdálo se, že to tak i skončí. V devadesáté minutě ale utekl po křídle Karel
Vácha, poslal následně do vápna Sparty krásný centr, který podběhl obránce Gonda.
Míč se dostal ke Karlu Poborskému, ten si ho zpracoval na prsou a poté bez
přípravy napálil míč pod víko Koubovy brány. To byla následně nádherná euforie a
celé to období bylo velmi krásné. Samozřejmě takových zápasů jsme sehráli více.
Namátkou třeba domácí zápas s Teplicemi, který jsme tehdy vyhráli 5:4 a další a
další zápasy.
A je nějaký zápas, který byste nejraději vymazal z paměti?
I těchto zápasů je samozřejmě víc. Popravdě nemusím chodit nijak daleko. Stačí
se podívat na náš poslední domácí zápas s Ostravou, kde jsme vedli a těsně před
koncem dvakrát inkasovali a nakonec prohráli. Samozřejmě, že bychom chtěli, aby
jsme si mohli zopakovat ten závěr zápasu. Aby se hrála znovu ta třiaosmdesátá
minuta, ve které jsme poprvé inkasovali. Určitě bych něco já jako trenér udělal
jinak a i samotní hráči by se na hřišti zachovali v danou chvíli jinak. Teď s
tím ale již nic nenaděláme, to je prostě fotbal. Těch nepříjemných zápasů bylo
ale více. Nerad vzpomínám na vysokou porážku v Drnovicích, kde jsme byli už ve
velké krizi a nebo na prohrané zápasy na Žižkově.
Jak se za těch šestnáct let, co jste prvoligový trenér, fotbal změnil?
Fotbal se změnil opravdu hodně. Třeba v té sezoně 1993/94 jste složil mužstvo z
opravdu fotbalových typů hráčů, kteří třeba nebyli tak běžecky disponovaní. Oni
na to měli ale fotbalově a dokázali to uhrát. Všechna mužstva se snažila hrát
fotbal a ten fotbalovější tým vyhrál. Dnes šla liga tou agresivitou hodně nahoru
a to se samozřejmě projevuje. V minulosti byl v každém týmu třeba jeden zraněný
hráč a už v tu chvíli se to bralo jako problém. Nikdo ho neléčil a hráč se léčil
prakticky úplně sám. Nyní je v každém týmu parta doktorů a fyzioterapeutů, kteří
se musí o hráče starat. Přesto jsem to před nedávnem počítal a v jednu chvíli
jsem napočítal celkem 44 zraněných hráčů v týmech Gambrinus ligy. To je jasný
důkaz toho, kam vlastně ten vrcholový fotbal šel. Víceméně to odpovídá celému
stavu společnosti, která se zdá být stále více agresivnější. Jak se vyvíjí
civilní život, tak se i nyní vyvíjí fotbal. V současné chvíli se dá jen těžko
odhadnout, jak se to vše bude vyvíjet dále..
