Tahoun mužstva, jediná naděje nebo prostě nejlepší hráč týmu. I takovými tituly se může v posledních týdnech a měsících pyšnit brankář Dynama Pavel Kučera, který i v době hluboké krize A-týmu podává v letošním ročníku Gambrinus ligy výkony, kterými jasně převyšuje své ostatní spoluhráče. Velký talent teplického fotbalu čekal na svou opravdu velkou příležitost v první lize nakonec poměrně dlouho, právě na jihu Čech jí ale chytil pořádně za pačesy a během několika málo měsíců se stal jedním z nejlepších brankářů v české nejvyšší soutěži.

Snem byl hokej, osudem nakonec fotbal

Už jako malý hoch obdivoval litvínovský rodák hokejové hvězdy československé hokejové extraligy jako byli Rosol, Růžička nebo Klíma. Jeho snem bylo nastartovat svou kariéru podobně jako Robert Reichel nebo Jiří Šlégr. "´Přišel jsem tedy za rodiči, že bych chtěl hrát hokej. Tenkrát mi ale maminka řekla, že budu hrát hokej, jen když zvládnu nějaké prověrky z českého jazyka a matematiky. Já ale tehdy úplně shořel, bylo po hokeji, a tak jsem později začal alespoň s fotbalem. Hned jsem šel do brány, protože už můj táta byl dlouholetým brankářem ligového týmu Teplic. Právě on mě také v začátcích k tomu vedl a mým cílem bylo, abych se mu jednou vyrovnal," vzpomíná na dětská léta Pavel Kučera.

Přestože fotbal v severočeském Litvínově nedosahoval takové úrovně jako hokej, měl malý Pavlík postupně velký sen, stát se dobrým fotbalovým brankářem. "Litvínov byl tehdy ambiciózní tým a ve druhé národní lize, která by odpovídala dnešní ČFL, byli na špici a bojovali o postup," vzpomíná na dobu, kdy s fotbalem začínal. "Už od žáčků jsem byl ale vlastně hráčem Teplic a v té době jsem byl asi jedním z nejmladších hráčů, kteří tehdy snad v šestnácti letech podepsali profesionální smlouvu. Už od šestnácti jsem hrál za béčko Teplic a do prvního týmu jsem nakoukl v sedmnácti, kde jsem s různými hostováními v nižších soutěžích vydržel asi pět let."

Během této doby se také začal postupně prosazovat do prvního týmu mužů. "Do mých dvaceti let první ligu Teplice nehrály. Když jsem se tehdy vracel z vojny v Karlových Varech, tak jsem se vrátil již do ligového celku, kde jsem se stal dvojkou. Chytat první ligu jsem ještě možnost nedostal," dodává Kučera, který ale pozici druhého brankáře bral jako velkou zkušenost do budoucího života. "Jako mladý kluk jsem tak z pozice dvojky objezdil všechny stadiony v lize, zažil jsem atmosféru Ligy mistrů a poháru UEFA. Dokonce mám doma medaili za druhé místo v lize. Tým byl tehdy velmi silný, v bráně tehdy chytal Macháček a hráli tam borci jako Verbíř, Divecký, Bílek, Fousek, Frýdek a podobně," zavzpomíná fanoušky oblíbený "Kůča" na období před rokem 2000.

Šťastný debut v první lize

Právě v roce 2000 také přišla v nejvyšší soutěži první chvíle nadějného mladíka. V jarní části sezony 1999/2000 hned před domácím publikem. "Na první zápas v lize si samozřejmě vzpomínám moc dobře. Náš brankář Libor Macháček byl vyloučený a já na hřiště nastupoval v průběhu druhé půle. Bylo to pro mě hrozné. Ve chvíli, kdy mi řekli, že jdu na hřiště, jsem se tak bál, že jsem si neuměl ani nazout kopačky a nandat chrániče. Byl jsem hrozně nervózní, ale nakonec to byla pro mě dobrá premiéra. Zápas skončil 1:1, tedy stejně jako když jsem nastupoval," říká s úsměvem Kučera, jenž na svou premiéru v první lize do smrti nezapomene: "Na hřišti jsem byl asi třicet minut. I když je pravda, že to bylo asi nejdelších třicet minut v životě. Jako dnes si pamatuji, jak hrozně jsem byl šťastný, že to dobře dopadlo a jak jsem při cestě ze stadionu řval radostí, že se mi to povedlo."

Kariéra Pavla Kučery byla lemována samými zajímavými zážitky a setkáními. "Právě v roce 2000 jsem se také dostal do Blšan, kde jsme byli tehdy s Petrem Čechem, kterému bylo tehdy osmnáct, a také začínal svojí kariéru. Šanci chytat dostal on, čímž pak nastartoval svou velkou kariéru," říká Kučera na téma Blšan, za které ale nikdy k ligovému zápasu nenastoupil. "V Blšanech jsem byl totiž jen velmi krátce a následně jsem se vrátil do Teplic, kam tehdy přišel trenér Rada. I když jsem byl pro Teplice vždy velmi ambiciózní, tak jsem neměl šanci chytat, protože klub na tom byl tehdy finančně velmi dobře a mohl si dovolit nakupovat kvalitní drahé hráče. Proto jsem odešel na Žižkov. Tam jsem se také asi nejvíce zviditelnil a začal pravidelně chytat ligu."

Přestože dostal litvínovský odchovanec v dresu Viktorie Žižkov největší prostor prosadit se, na závěr svého působení v hlavním městě příliš rád nevzpomíná. V sezoně 2001/2002 tým pod vedením Zdeňka Ščasného sahal do posledního kola první ligy po titulu, v posledním kole stačilo bez ohledu na ostatní výsledky v domácím prostředí porazit pražskou Slavii, které již o mnoho nešlo. Tým ale nečekaně prohrál a Žižkov nakonec obsadil až třetí místo. "Po posledním kole, které nás připravilo o titul, jsme se v kabině rozhádali a nerozešli jsme se v dobrém," vzpomíná Kučera na chvíle, kdy se také dostal do výrazného sporu se svým současným spoluhráčem Tomášem Hunalem. "Dneska s odstupem času musím ale říct, že se s Tomášem bavíme úplně normálně a jsou z nás dobří kamarádi. Nemáme mezi sebou žádný problém a cokoliv si navzájem řekneme," dodává gólman Dynama.

Ahoj, já jsem Sean Connery

Na působení na Žižkově nemá Pavel Kučera ale pouze špatné vzpomínky. "Žižkov byl ale odrazovým můstkem pro mojí kariéru. Zahrál jsem si pohár UEFA a dokonce jsem se dostal do sestavy kola této soutěže," připomíná s jiskrou v oku. Do paměti všech fotbalových fanoušků se musel vrýt zápas Žižkova na hřišti slavného Glasgow Rangers, kde sice červenobílý prohráli v prodloužení 1:3, avšak díky brance vstřelené na hřišti soupeře nakonec postoupili do další fáze soutěže. Přestože Pavel Kučera třikrát inkasoval, stal se ústřední postavou zápasu, která přiváděla útočníky skotského týmu k šílenství. "Tehdy mi na tom jejich stadionu předával dokonce cenu pro nejlepšího hráče zápasu slavný herec Sean Connery, mimochodem obrovský fanoušek tohoto skotského klubu," rozzáří se na okamžik dnes třiatřicetiletý gólman.

Na Žižkově skončil ale neslavně. V roce 2003 si vážně poranil rameno a prakticky celou jednu sezonu byl mimo fotbal. "Stihl jsem se pak také pohádat s šéfem Žižkova Horníkem, který mě pak v klubu nechtěl a pravděpodobně právě kvůli němu jsem musel také odejít," říká otevřeně Kučera, jenž zamířil do tehdy druholigové Mladé Boleslavi, se kterou hned v následující sezoně oslavil postup mezi českou fotbalovou elitu. "V Boleslavi jsme o místo prvního brankáře bojovali s Mírou Millerem a oba jsme se strašně natrápili. Sice se o nás říkalo, že jsme nejlepší brankářská dvojice v lize a všem bylo jedno, kdo z nás zrovna chytá, ale pro nás to příjemné nebylo. Přesto jsme byli velcí kamarádi. Největší legrace byla vždycky na začátku zimní nebo letní přípravy, kdy jsme za sebou chodili a jeden druhého jsme se vyptávali, zda má ten druhý něco sehnaného a zda někam odchází," vzpomíná dnes již s úsměvem.

V městě Škodovek vydržel v té době již zkušený gólman tři roky, během kterých se s gólmanem Millerem neustále přetahoval o post brankářské jedničky. V zimě roku 2006 na jihu Čech skončil nečekaně jiný brankář Miroslav Filipko a představitelé Dynama tak začali narychlo shánět adekvátní náhradu. "Už tehdy jsem byl Budějovicemi osloven, jenže já to chtěl ale zkusit ještě v Boleslavi. Když pak většinu zápasů na jaře odchytal Míra Miller, rozhodl jsem se, že na nabídku Dynama kývnu.."

Dynamo? Pro mě nejlepší možná volba!

Na jihu Čech byli brankáři obecně velmi uznávaní a prakticky vždy se mohli představitelé klubu i fanoušci o výborného brankáře opřít. Jen málokdo po odchodu Miroslava Filipka věřil, že se v krátké době podaří mezeru na postu prvního brankáře kvalitně zacelit. Veškeré obavy vzaly za své v létě 2007, kdy tým posílil právě Pavel Kučera. "Když jsem do Budějovic přestoupil, tak mě sami od sebe lidé zastavovali a říkali, že jsou rádi, že jsem přišel. To mě samozřejmě moc potěšilo a pravděpodobně to i nastartovalo další mojí další kariéru, protože musím říci, že tak, jak se mi daří tady v Budějovicích, se mi předtím nikde nedařilo. Budějovice mi přirostly k srdci. Za Dynamo mě celou dobu strašně moc baví chytat a z každého zápasu, do kterého nastoupím, mám upřímnou radost. Především pak zápasy na domácím stadionu si strašně moc užívám," říká sympaticky tahoun týmu.

Právě v Českých Budějovicích našel také Pavel Kučera největší podporu širokého okolí. "Každému brankáři hodně pomáhá, když mu tým, trenéři a všichni okolo věří. Když člověka pochválí třeba v novinách, tak je to sice hezké, ale důležitější je, když za mnou stojí spoluhráči v kabině a když mi věří. To mi dodává velkou sílu," říká gólman, který navíc v posledních měsících sbíral jedno zajímavé individuální ocenění za druhým. "Jak jsem teď už starší, tak jsem rád, že se mě netýká taková ta hvězdná nemoc. I sebemenší úspěch je ale vždy podložený prací a já se fotbal snažím celý život dělat maximálně naplno," říká odhodlaně.

Přestože Dynamo neprožívá v současné chvíli nejlepší období, právě Pavel Kučera si svými výbornými výkony udržuje stále velmi vysoký standard a v české lize patří stále k nejlepším gólmanům. Ani tato vizitka ho ale při pohledu na ligovou tabulku příliš netěší. "Často nad tím přemýšlím a nemohu stále přijít na to, jak je možné, že se nám takto přestalo dařit. Na každého občas přijde nějaké krize, ale nám se nedaří už pět nebo šest kol a nemůžeme to stále nijak zlomit, aby se to obrátilo k lepšímu. Těžko říct, kde se stala chyba. V letní přípravě jsme hráli sice dobře, ale už tehdy se nám střelecky nedařilo a nedávali jsme branky," hledá Kučera marně odpovědi na otázky, které si pokládá nejeden fotbalový znalec či fanoušek. "Tady u nás v Čechách je vždycky nejjednodušší vyhodit trenéra, ale osobně nejsem zastáncem nějaké neustálé změny trenérů. Myslím si, že trenér může třeba prokaučovat jeden zápas, ale na hřišti je jedenáct hráčů a právě ti jsou za výkony zodpovědní."

Jednou na Bali, podruhé do Aspenu

Profesionální sportovci nemívají obecně příliš volného času. Když už si ale brankářská jednička Dynama nějaký čas vyšetří, snaží se ho, co možná nejlépe vyplnit. "Volný čas se snažím trávit především se svou dcerou Terezkou. Jinak jsem člověk, který nevydrží doma. Rád si zajdu třeba zahrát tenis nebo jiné sporty. Čím jsem starší, tím si raději také pustím nějaký zajímavý přímý přenos sportovního utkání nebo koukám na film." A jaké filmy má Pavel Kučera vlastně nejraději? "Rád se dívám třeba psychologické filmy, u kterých se musí přemýšlet, a samozřejmě jako každý kluk mám rád takové ty historické filmy. Co se týká komedií, tak na ty se také občas rád kouknu, dávám přednost ale třeba francouzským nebo českým a ne takovým těm americkým potrhlým."

Přestože se Pavel Kučera nachází v brankářsky nejproduktivnějším věku, pomalu se také začíná dívat do budoucnosti a přemýšlí nad tím, co s ním jednou bude, až s fotbalem nadobro sekne. "Až jednou skončím s ligou, tak s jistotou vím, že nebudu chtít hrát nižší soutěže jako jsou krajské přebory, I.A třídy a podobně. S mojí temperamentní povahou bych tam rozhodčího asi svléknul, kdyby tam písknul něco špatně proti nám," říká s kamennou tváří a následně výbuchem smíchu. "Je mi jasné, že si už nebudu vydělávat tolik, jako si vydělávám fotbalem, ale určitě nebudu mít problém zapojit se do nějakého pracovního procesu. Profesionálem jsem od šestnácti let, takže když vydržím tři čtyři roky ještě chytat, tak pak to bude dvacet let, co se živím jako fotbalista. Nedokážu říct, zda bych měl chuť zase třeba trénovat, protože v tomhle směru už asi na to budu dost unavený a nevím, zda bych to chtěl zase dále absolvovat. Daleko více by mě asi bavilo jezdit a poznávat mladé nadějné hráče. Myslím, že mám docela cit poznat, kdo je jak šikovný a tak."

A když ještě přeskočíme o několik let dál do budoucnosti. Co by bylo na stará kolena největším snem Pavla Kučery? "Chtěl bych mít strašně moc peněz a chtěl bych jezdit po světě. I když to asi neklapne (s úsměvem od ucha k uchu). Byla by to ale krásná záliba, procestovat celý svět. Nikde bych nechtěl žít měsíc, ale rád bych se prostě ráno sebral a řekl bych si, že se dojedu na týden podívat na Bali. Nebo že si zase zajdu zalyžovat do Aspenu a podobně. Vždy bych se ale určitě vrátil domů do Čech," říká zasněně nejsympatičtější brankář české ligy. My mu jen můžeme přát, aby se jeho sny staly jednou skutečností..