30letý univerzál Martin Sladký kromě toho, že se naplno věnuje fotbalu a má za sebou v kariéře zajímavé momenty, jako jsou třeba zápasy v předkolech Evropské Ligy proti španělské Seville nebo kazašskému Kajratu Almaty, ve kterém dal nádherný gól do šibenice, se mimo jiné věnuje už poměrně dlouho trénování mládežnických kategorií. Kde všude působil? Co všechno má za sebou? A jak se mu vede v nynějším angažmá u dorostenek Dynama? To vše se dozvíte v obsáhlém rozhovoru pro klubový web.

Martine, ve volném čase kromě hraní fotbalu také trénuješ dorostenky Dynama. Jak tě to baví?
Baví mě to moc! Jinak bych to samozřejmě nedělal. Trénování pro mě není nic nového, už nějaké zkušenosti mám. Je to pro mě takové zpestření toho fotbalového života. Hodně se o to zajímám. Jsem takový, že když už něco dělám, chci se tomu věnovat naplno. Respektive věnovat se tomu naplno v rámci možností, protože stále musím být co nejlépe nachystaný na svůj fotbal, to je pro mě samozřejmě stále číslo jedna. Trénování holek je pro mě ovšem nové. Nikdy bych neřekl, že mě to s nimi takto chytne. Když hrála ženská reprezentace zajímavý zápas, dokonce jsem se doma často koukal, ale že bych si u toho někdy řekl, že budu trénovat ženy, to ne. (směje se) Byl jsem vážně mile překvapen, když jsem je viděl poprvé a jsem rád, že jsem do toho šel. Máme hodně šikovné holky a teď je to jen o tom, jak zvládneme rozvíjet jejich potenciál, který v nich vidím. Kolikrát už jsem slyšel nějaké lidi říkat, jak můžu trénovat ženy a podobně, že to nemá smysl a budoucnost. S těmito lidmi si v tomto směru nemám co říct. Jen se vždy usměju a změním téma, ale názor samozřejmě nikomu neberu. Pro mě to je ovšem něco, co mě baví. Nerozlišuji, zda jsou to holky, nebo kluci. Kolikrát mě u holek to zaujetí a zapálení do hry baví víc než u kluků. Musím k nim ale přistupovat opatrněji a jinak, ale zase, jak jsem řekl, je to něco, co mě baví. U sebe mohu rozvíjet své znalosti a nabírat zkušenosti.

S dorostenkami hrajete druhou ligu. Jaké jsou vaše cíle a jak si v ní vedete?
Po podzimní části jsme na třetím místě a pereme se o postup s Jihlavou a Libercem. Cílem bylo a stále je postoupit, ale udělali jsme si to těžké. Nicméně ten cíl bych úplně nestavil jako prioritu, kvůli které bychom po holkách nějak šlapali a vyloženě na ně tlačili. To vůbec ne. Já chci postoupit hlavně kvůli tomu, že kromě těchto dvou soupeřů nemáme konkurenci a dáváme ostatním za zápas deset a více gólů, to holky nikam neposune. Druhá věc je, že se k tomu postupu snažíme dostat našim stylem hry a přesvědčujeme se, že je to správně. Neměníme styl hry na jednodušší, protože hrajeme třeba právě Libercem a když se nevyhraje, tak jsme bez postupu. Chci, aby holky i když se to nepovede věřily tomu, že to, jak to děláme nám pomáhá a rozvíjí to je samotné. Výsledek se dostaví, tomu věřím. Důležité je hlavně uvědomit si to, že trenér v podstatě potřebuje mít hráče na své straně a respektovat se s nimi navzájem, aby to fungovalo. Na hřišti je třeba být jako jeden celek a věřit si, jinak to v delším období nefunguje. Kámen úrazu je, když hráči nejdou s nějakým problémem za trenérem. To je však něco, co mohu svým chováním a přístupem k hráči ovlivnit. A to je pro mě alfa a omega všeho.

Jak těžké je skloubit to všechno dohromady s hraním?
Samozřejmě nestíhám všechno. Na jednu stranu mě to mrzí, protože jsem s holkami třikrát týdně na tréninku, na něčem pracujeme a já to pak nevidím, protože jsem na svém zápase s A-týmem Dynama. Nevidím ten výsledek té práce, kouknu jen na skóre, z toho samozřejmě ale moc nevyčtete. Na druhou stranu, jak jsem říkal, jsem primárně fotbalista a ne trenér, takže to tak beru. Těžší je to skloubit s rodinným životem, naštěstí mám tolerantní manželku, tak mi to trpí. (směje se) To samozřejmě zlehčuji. Ona ví, že je to něco, co bych mohl a chtěl dělat po své fotbalové kariéře. Rozumí tomu, že je to pro mě třeba taková předpříprava na budoucnost.

Jak ses k tomu trénování vlastně dostal?
Docela náhodně. Já tedy trénoval skoro všude, kde jsem hrál, ale vždy když jsem někam přestoupil, nikam jsem se necpal a snažil se soustředit jen na sebe v novém angažmá. Tady mě oslovil Dominik Hric, se kterým se znám delší dobu. Říkal, že pomáhá trénovat dorostenky a zda bych nebyl ochotný se jim na jeden trénink ukázat a jeden ukázkový jim udělat. Souhlasil jsem, byl jsem hrozně zvědavý, jaká bude u holek kvalita a přístup. Neměl jsem do té doby moc zkušeností se ženským fotbalem. Ve čtvrtek na začátku října jsem udělal trénink a už během něho jsem věděl, že v tom zase lítám. Doma jsem si to promyslel, od pondělí jsem se připojil a začal. V tomto směru musím poděkovat jak Dominikovi, tak Martinu Dvořákovi, který je hlavní trenér, za to, že mě vzali mezi sebe a respektují mě, protože ví, že to se mnou v tom trénování není jednoduché. (směje se)

Jak to myslíš?
Jsem asistent, Martin je hlavní a má poslední slovo, to je jasné. Často se ale snažím prosadit své a chci, aby to vypadalo na hřišti tak, jak to vidím já. Podle toho se snažím dělat i cvičení a podobně. Teď je to ještě dobré, řekl bych, že se všichni tři dobře doplňujeme. Potom ale u nějakého profi trénováni si myslím, že bych nedokázal dělat asistenta, potřebuji to mít po svém. (směje se) Ale to samozřejmě předbíhám.

Co za licenci máš vystudovanou?
Mám B licenci, už asi deset let. Dlouho plánuju jít na A licenci, ale dokud hraji, je to časově složité, protože se těžko během zimní přípravy nebo sezony sbalím a odjedu na čtyři dny studovat.

Co všechno studium obnáší?
Nejdříve probíhají kurzy, studování té dané licence. C je takový základ a zaměřený na mládež. B už je zaměřená více do většího fotbalu. Hodně věcí tam člověk zná ze zkušeností z hraní, ale doučit se musím názvosloví a plno dalších věcí, které studium vyžaduje, a to, když se člověk nenabifluje, tak má smůlu. I když to dokáže upovídat z pohledu hráče, ale to už nestačí. Není to někdy tak jednoduché, jak to vypadá. A licence toho má zase ještě více. Tam už je kolikrát těžké se vůbec dostat. Musíte absolvovat přijímačky, pak několik týdnů studia. To obnáší teorii, praxe na hřišti, a nakonec závěrečné testy a ústní zkoušky.

Jaké všechny štace máš za sebou?
Začínal jsem pomáhat u mladších žáků u nás v Domažlicích, už když jsem hrál za dorost Plzně. Více jsem se tomu začal věnovat a studovat licence v Táborsku, když mi bylo okolo dvaceti let. Ve dvaceti třech letech jsem dostal na starost kategorii U10, starší přípravku. To jsem si celé vedl sám a chytlo mě to. Tam jsem si poprvé řekl, že by to mohlo jít. Když jsme hráli soutěž proti kategorii Táborska U11, což byli o rok starší kluci a my je měli ve skupině, dostali jsme na podzim slušnou nálož. A tak by to asi mělo být, byli o rok starší a silovější. Na jaře jsme je ale v odvetném zápase porazili my, a ne náhodou. Na závěrečném hodnocení jsem byl od šéftrenéra zvolen jako trenér, co udělal největší progres s týmem napříč mládežnickými kategoriemi. To pro mě byl ten signál, že se ve volném čase chci věnovat tomuhle. Byl jsem s nimi rok a pak jsem přestoupil do Olomouce. Tam jsem poslední rok a půl dělal asistenta u kategorie dorostu U19 v druhé lize v HFK Olomouc. Během první sezony jsme skončili druzí a během sezony jsme měnili rozestavení, které se mi líbí a kamaráda, který byl hlavní a přivedl mě k tomu, jsem přesvědčil o tom, abychom ho hráli. Přestoupil jsem do Dynama a před rokem mi kluci psali, že postoupili do první ligy a celou sezonu hráli v tom rozestavení, které jsme společně změnili. Nyní mám další výzvu v Dynamu.

Jak probíhá příprava na zápasy?
To má na starost Martin jakožto hlavní trenér. Já ale chci, aby holky viděly, jak to funguje výše, tak se o něco samozřejmě také snažím. Zatím jsem zavedl třeba to, že jim vytiskneme standartní situace, které jsme se naučili. Aby viděly, jak budou stát a aby si to před tím utkáním jednoduše připomněli. Zápasy se moc nenahrávají, ale například s Jihlavou, když jsme hráli o první místo, jsme si ho natočili. Ten zápas jsme bohužel prohráli, ovšem když jsem pak doma seděl a koukal na to, měl jsem hlavu v dlaních a říkal si, jak jsme mohli prohrát. Ale to je to, o čem jsem mluvil. Holky hrály skvěle, hrály to, co chceme a co děláme. Věřily tomu a to, že zápas nevyšel, se prostě stane. Byly lepší a Jihlava vyhrála pro mě fotbalem, který se mi vůbec nelíbí. My se k tomu, i když na úkor výsledku by to bylo možná lepší, snížit nechceme. Holkám jsme hned v šatně po zápase poděkovali, zatleskali, pochválili je a šli jsme makat dál. Následně jsem doma u videa strávil asi dvanáct hodin, stříhal jsem ho a makal na tom, aby naše dorostenky měly nějakou zpětnou vazbu.

Kdo se vám líbil nejvíce co se týče herního stylu třeba na nedávném mistrovství světa v Kataru?
Sledoval jsem hodně zápasů, ale nejvíce jsem se těšil na USA. Byl to nejmladší tým a zajímalo mě, jak naloží s talentem, který ten tým bezesporu má. Jsem rád, že jsem se nezklamal. Za čtyři roky budou podle mě skvělí. Snažil jsem se je sledovat z trenérského hlediska, a hlavně první poločas s Walesem byl fantastický. USA po ztrátě balonu získala míč hned zpět na své kopačky. To jsem si musel uložit a udělat z toho sestřih, protože to je přesně ten styl, který mě láká a baví a který budu po týmech, které třeba v budoucnu povedu, vyžadovat. O něco podobného se snažíme i teď s našimi dorostenky.