Po vzoru slavného vojevůdce se v dresu budějovického Dynama rve za čest a slávu klubu s bojovností sobě vlastní i Michael Žižka, devětadvacetiletý odchovanec pražského Tempa, jehož na fotbalové pažity přivedl jeho otec. „Táta nikdy nehrál žádnou vyšší soutěž, ale byl to ten správný člověk s elánem do fotbalu. Když mě na prvním náboru nepřijali, tak ho to vzalo více než mě osobně. Na podruhé to ale v jiném oddílu vyšlo a táta se stal vlastně i mým prvním trenérem,“ upřesňuje Žižka. Prvními krůčky v jeho kariéře byla působení v různých pražských týmech.
Ve vysokém tempu do Sparty
Nejraději vzpomíná důrazný obránce na působení v Tempu Praha, kde se spoluhráči na škvárovém hřišti zle zatápěli i Spartě či Slavii, jejíž hráči na tento dnes atypický povrch nebyli příliš navyklí. „V současné době už se tomu akorát směji. Podmínky jsou nyní nesrovnatelné a nové generace umělé trávy jsou opravdu kvalitní, i když v mém věku už člověk pociťuje, že na kolena a achillovky to není ideální,“ vysvětluje a jedním dechem dodává, že škváru získanou ze skluzů a pádů ze svého těla nikdy definitivně nevymaže, stejně tak jako vzpomínky na toto žákovské období. 
Zlom přišel záhy, a to díky přestupu do Sparty Prahy. V patnácti letech se Michael zařadil do kádru staršího dorostu, který hrál ve své kategorii druhou nejvyšší soutěž. O dva roky později byl přeřazen do „A“ dorostu, kde už nastupoval do zápasů celostátní ligy. V kabině s ním byli i hráči, které jsme mohli i stále můžeme vídat při zápasech české nejvyšší soutěže. „Naším brankářem byl David Bičík a snad nejvýrazněji se prosadil Hübschman,“ pátrá v paměti úspěšně Žižka. Právě Tomáš Hübschman, jenž se nyní prosazuje i v reprezentačním výběru, tehdy své vrstevníky nepřevyšoval. Alespoň takový pohled má rodák z pražských Modřan. „Byli jsme všichni víceméně na stejné úrovni. Asi jsem neměl to pověstné štěstíčko jako Tomáš, který vlastně dostal jako mladík šanci v Jablonci pod trenérem Hřebíkem a z ligového kolotoče již nevypadl.“ Kroky Michaela Žižky tak vedly do juniorského týmu, kde strávil největší část svého fotbalového života. I když s A-mužstvem trénoval, do základní jedenáctky se nikdy nepropracoval. „Za Ivana Haška jsem byl v širším kádru a pod koučem Hřebíkem jsem se dokonce jednou dostal na lavičku při zápase Ligy mistrů proti Panathinaikosu na Letné,“ vypráví s jiskrou v očích. Zároveň si však trochu postěžoval na to, že odchovanci dostávají ve Spartě šanci vlastně až nyní. „To dříve nebývalo!“
Reprezentační anabáze
Když se po časové přímce vrátíme nazpět, můžeme zaznamenat i starty ve výběrech České republiky. „Moc rád vzpomínám na kluky, kteří tam s námi tehdy byli. Lafata, Petr Čech a mnozí další, jež hrají soutěže po celé Evropě,“ vyjmenovává z bohatého seznamu bývalých spoluhráčů. „Nejen z toho důvodu si i těch tří startů ve dvacítce a čtyř v sedmnáctce nesmírně vážím. Musím ještě podotknout, že jsem téměř veškeré reprezentační srazy absolvoval po boku Martina Leštiny, jenž je stejný ročník jako já. Přátelství nám vydrželo a potkali jsme se vlastně i tady v Dynamu,“ dodává hráč přezdívaný Žíža. Na šampionát s mládežnickým i výběry se ale bohužel nedostal, za což mohla především obrovská konkurence mezi tehdejšími fotbalově talentovanými teenagery. Podobně tomu bylo i v celku prvního mužstva klubu s pražským S ve znaku. „V béčku jsem ale hrál pravidelně a vynechal jsem minimum zápasů. Shodou okolností mě vedl nynější lodivod Dynama Jaroslav Šilhavý společně s Borisem Kočím působícím nyní v Baníku Ostrava.“
Z metropole na jih Čech
Michael Žižka po stabilně odehraných sezonách v juniorce Sparty přesídlil v sezoně 2005/2006 po jejím sestupu do ČFL na jih Čech. Úvod Gambrinus ligy začal na lavičce náhradníků a na šanci čekal do 3. kola. V průběhu zápasu s Brnem vystřídal na levém kraji obrany Bureše a příležitost chytil, jak se říká za pačesy. Okamžitě se zařadil do základní sestavy. Na jaře pak pro svou zarputilost často nastupoval i na postu defenzivního záložníka. 
V dalším ligovém ročníku nenápadně ofenzivně laděný obránce odehrál především velmi kvalitní podzim. Po boku Jaroslava Černého předváděl na levé straně hřiště zajímavé rychlé kombinace a často svým spoluhráčům vytvářel dobré příležitosti. V jarní části se ale jako většina týmu začal vytrácet a spoléhat se tak dalo pouze na jeho precizní defenzivu. Michael zažil v Českých Budějovicích hned pětici trenérů, a jak sám říká, každý ho něčím obohatil. „Poslední rok jsem ve Spartě hrál stopera a do Dynama jsem přicházel jako střední obránce. Pan Cipro mě však víceméně přeškolil na levého beka, kde jsem byl alternativou za Jakuba Bureše,“ vysvětluje. Několikrát zaskakoval i na postu defenzivního záložníka, ale jak sám tvrdí, mužstvu je nejvíce nápomocen ve středu obrany. Zřejmě nejvíce je v kabině vzpomínáno na známého motivátora Františka Straku, který nyní působí ve slovenském Ružomberoku. „Pan Straka dokázal mužstvo neskutečně nabudit a například přípravy byly zpestřené účastí bývalé atletky Fuchsové, se kterou jsme dělali cviky, o kterých jsme se spoluhráči nikdy neslyšeli,“ zaujatě vypráví a gestikuluje téměř jako trenér, jenž má na kontě jedno utkání v pozici trenéra reprezentačního výběru. Připomíná ale také, že podobně dovedl různými prvky tým nabudit i patriot budějovické kopané, Pavel Tobiáš. Nejmenší stopu zanechal v klubu z jihočeské metropole Jan Kmoch, jehož trenérské metody vedly ve čtyřech prvoligových zápasech k zisku pouhého bodu. Ten zažíval v 58 letech premiéru na lavičce ligového mužstva, ač dovedl B-tým Sparty do druhé nejvyšší soutěže, v Dynamu mu pšenka nekvetla. „Po solidně zvládnuté přípravě se nedostavily kýžené úspěchy a my jsme pana Kmocha jako tým také nepodržely,“ osvětluje příčiny tehdejšího vyhazovu. Paradoxem však je, že tento kouč je nyní součástí trenérského triumvirátu ve Spartě.
Za dva roky stihl "Žíža" ať už v černobílém, žlutém či purpurovém dresu Dynama nastoupit k 51 ligovým partiím a v této povedené statistice pokračuje i nadále. V sezoně 2008/2009 odehrál 22 utkání a dokonce si připsal do své bilance i první trefu v nejvyšší české soutěži. Na půdě Brna v poslední minutě duelu z voleje perfektně napálil míč po skrumáži ve vápně do vinglu brněnské svatyně a zajistil Budějovickým cenný bod z Moravy. „Já přitom nejsem vůbec gólový. Dám třeba jeden gól za tři roky, a když už se trefím, tak na další skutečně klidně zase další tři roky čekám. Ta branka byla ale hodně o štěstí. Z mé strany to nebylo nijak mířené, protože tam stálo hodně hráčů,“ popisoval až s přílišnou skromností moment, který se pak stal součástí gólové hitparády České televize.
Budějovice i Dynamo v srdci
V průběhu minulého ligového ročníku kvůli zraněním a karetním trestům spoluhráčů nastupoval nejčastěji na stoperu a nejednou dokázal, že právě tam je jeho místo. Ukázal se jako fotbalista budoucnosti, který by mohl jednou nahradit současného kapitána Davida Horejše „Věk nejde zastavit a David nebude po trávních běhat věčně. Nejen mým úkolem je tohoto zkušeného borce nahradit.“
Před startem loňského ročníku Gambrinus ligy avizovali Jihočeši cíl, kterým bylo překonání čtyřicetibodové hranice a umístění někde daleko od sestupových vod. Realita byla však jiná a v Budějovicích se opět hrálo o holý život, přitom začátek byl nadějný. „Skutečně jsme začali dobře a po domácí remíze s Jabloncem jsme přivezli tři body ze Střížkova. Ty nás dostaly psychicky nahoru.“ I Žižkovi osobně se dařilo. Hned v úvodním kole dostal šanci v základní sestavě. A vedle něho se objevil talentovaný slovenský stoper Jarabica dominující především v hlavičkových soubojích. Poté však přišla série neuspokojivých výsledků a po domácí bezbrankové remíze s Kladnem v 10. kole byl kalich hořkosti dovršen. Padl trenér Tobiáš, jehož vystřídal bývalý reprezentační asistent Šilhavý a pod ním Michael tolik šancí nedostával. Když už nastoupil do nějakého střetnutí v základní jedenáctce, povětšinou následovala nevynucená herní pauza a následný výpadek byl poté na Žižkových výkonech patrný. „Samozřejmě každému hráči více vyhovuje, když je v permanentním herním vytížení, ale jsem rád za každou odehranou minutu,“ podotýká budějovický pes-obranář.
Dynamo před existenčním jarem prodělalo tvrdý zimní dril a navíc posílilo o zkušeného Otepku a navrátilce Volešáka. „Kádr byl takový, že bychom mohli hrát s klidným svědomím do desátého místa. Bohužel jsme tehdy dostali do nepříjemné situace. Objektivní důvody však já osobně neznám,“ nabízí vlastní pohled Žižka. Jenom v superlativech vzpomíná i na dvě posily zvučných jmen. „Volda přišel vypomoci klubu, který ho vlastně dostal do ligového povědomí, a i když se mu zatím nedaří podle jeho představ, tak je určitě na hřišti cítit.“ Podobně hovoří i Otepkovi, který působí v Dynamu stále: „Ruda je zkušený pardál a stále toho neskutečně moc naběhá. Na hřišti nás hecuje a kolikrát nám v kabině vyčiní,“ odmítá tímto spekulace, že hráčům na hostování je osud klubu lhostejný a přišli pouze kvůli vlastnímu jménu.
Jako snad každého hráče Českých Budějovic, tak i Michaela trápí, že na Střelecký ostrov si nenajde cestu větší počet diváků. „Když jsou fanoušci s námi a povzbuzují, tak se hraje lépe. Samozřejmě to je ale v nás a ne v divácích,“ ví moc dobře otec šestnácti měsíčního syna. Rodinka, která rozbalila svůj stan v řadovém domku na okraji města, navíc v říjnu čeká další přírůstek. Vytížený je tak Michael Žižka nejen na hřišti, ale také v domácnosti. „Tohle jsou ale příjemné starosti,“ říká s cukajícími koutky na tváři. Téměř všechen volný čas tak věnuje rodině a na ostatní záliby mu příliš prostoru nezbývá. „Snad jen kolečkové brusle si neodepřu,“ zmiňuje. Jak už je v Dynamu tradicí i on vyráží se spoluhráči sledovat své kolegy do hokejové Budvar Arény, zatímco nedalekou halu ve Stromovce, kde hraje volejbalový Jihostroj, ještě nenavštívil. Občas vyrazí směr Praha, pozdravit rodiče a kamarády, jinak se pro něj ale pravým domovem staly Budějovice. „Moc se nám tady líbí a rozhodně bych neměnil,“ říká. Podobně pozitivně se vyjadřuje i o zázemí fotbalového Dynama. „Máme tady jeden z nejhezčích stadionů v republice a tréninkové centrum Složiště nám závidí nejeden mančaft,“ připomíná řízný obránce chloubu českobudějovického klubu.
