Ke svému premiérovému utkání v černobílém dresu proti Příbrami jste sice nastoupil, ale v závěru prvního poločasu jste znovu opouštěl hřiště s bolestivou grimasou. Co se přihodilo?
Zkoušel jsem dorazit balon a byl jsem přesvědčen, že už ho mám. Ale nějak jsem zřejmě kopnul do podrážky soupeře, který mi míč ukopnul. Myslím, že to byl Formánek, protože od té doby také nehrál. Šel jsem do souboje s vůlí dát gól, ale že jsme se srazili, je pech. Oba jsme tam šli natvrdo, byl to normální souboj, musel jsem tam jít, to je fotbal.
Jak se bolest ozývala?
Po utkání jsem musel odejít s pomocí berlí, protože noha dost bolela. Nemohl jsem pořádně došlápnout na špičku. Ale rychle se to lepšilo a mohl jsem začít znovu trénovat. Pomohla i reprezentační přestávka, díky které jsem získal týden navíc na rehabilitaci.
Vědecky zní vaše zranění jako kontuze klenby nožní zejména na ulnární straně. Jak se něco podobného stane obyčejnému smrtelníkovi, který se pak musí s tímhle poraněním vyrovnat?
Bylo to, jako bych kopnul plnou silou do tyčky. Měl jsem celý zhmožděný nárt, prokrvený z vnější strany, ještě to je celé modré. Rentgen prozradil, že nic zlomeného nebylo, ale vlákénka byla potrhaná a chce to čas. Lepší se to den ze dne.
Vaše slova o možném průběhu hry se v prvním domácím utkání potvrdila a po vašich šancích měl příbramský gólman Sňozík plné ruce práce. Přesto jste nakonec odešli jenom s jedním bodem za bezbrankovou remízu.
To nás může jenom mrzet, protože jsme měli spoustu šancí. Ale Středočeši pořád kouskovali hru, polehávali na zemi a sudí jim šel na ruku. Nemohli jsme se dostat do tempa a plynulejší akce.
Ze svého předešlého působení v Marile Příbram znáte dobře Marka Kuliče, který v černobílých barvách patří mezi největší osobnosti. Prozraďte něco z jeho minulosti.
Já byl v Příbrami jenom půl roku, takže než jsem stačil poznat všechny a všechno, šel jsem zase o dům dál. Ale Kulda je výborný nejenom fotbalista, ale i člověk. Je bezkonfliktní, výborný do party.
Vystřídal jste v nejvyšší soutěži několik klubů, například Blšany, Spartu, žižkovskou Viktorku, naposledy Plzeň. Jak vzpomínáte na střetnutí proti Budějovicím?
Na tenhle stadion mám vzpomínky takové, že se tady dost kopalo. Hráli tady beci, kteří vždycky dovedli dát ránu. Jednak Penny, toho je lepší mít na své straně, nebo v minulosti i Standa Marek. Sem se jezdilo těžko vyhrávat, ale když měl člověk Budějovice doma, tak to bylo o něčem jiném.
Dařilo se vám třeba střelecky?
Já gólů moc nedávám a jestli jsem Jihočechům nějaký dal? Nevzpomínám si.
Jak to vypadá se smlouvou? Po svém návratu z Mexika jste ve všech českých klubech jenom hostoval.
To platí i teď. Už došlo povolení na roční hostování. Nejsem kmenový hráč, ale co není, může být.
V dresu mexického Deportiva Santa Cruz Azul jste odehrál i finále Jihoamerického poháru osvoboditelů. Jaká při něm vládla atmosféra?
To je pravda, zvlášť poslední půlrok byl super. To bylo samé cestování a poznávání nového. Od čtvrtfinále jsme naráželi na samé manšafty z Argentiny, River Plate, Rosario Central a ve finále Bocu Juniors, takže na odvety jsme jeli k nim. Bylo to fajn.
Tady u nás známe Mexičany snad jenom z amerických filmů, když se snaží dostat ilegálně za prací do Ameriky. Jací jsou ve skutečnosti?
Jsou velice příjemní, ochotní, obětaví, já jsem neměl snad jediný problém. A když, tak byli okamžitě ochotní pomoct a řešit ho. Nemůžu si stěžovat.
Pomohli i s výukou španělštiny?
Tak to byl opravdu problém. Do Mexika jsme jeli ve dvou se Samirem Piňou ze Slavie. On uměl anglicky, takže přes něj jsem se ze začátku domlouval, trénovali jsme spolu. Přijal nás i velvyslanec. Ale Samir se asi po čtrnácti dnech nějak nepohodl a odjel, takže jsem tam zůstal úplně sám. Dostal jsem z ambasády učitelku, Češku, která tam studovala. Šest týdnů jsem dřel každý den, takže pak už to šlo. Ale na nějaké veliké povídání to nebylo. Ze začátku jsem chodil pořád se slovníkem, ale teď si i s klukama telefonuju.
Jaký je v Americe fotbalistův denní rytmus?
To záleží na každém, jak si ho uspořádá. Tenkrát jsme neměli děcko, takže když bylo volno, chodili jsme se ženou po městě, do nákupních center, do kina.
Žádné posezení se spoluhráči jako tady v Čechách?
V Mexiku vůbec. Když jsem tam byl sám a žena vyřizovala nějaké papíry tady v doma, tak jsem se kolikrát snažil zatáhnout je na kafe nebo na malé pivko, ale koukali na mě jako na blázna, jako proč někam jít. Párkrát jsem přemluvil jenom cizince. Češi jsou v tomhle asi opravdu výjimkou. Neznali ani zápisné, neměli společnou kasu na pokuty a podobně.
A tréninkový proces?
Trénovali jsme spíš ráno, než bylo vyloženě horko, kolem deváté. To už muselo být, když jsme byli na hřišti i odpoledne. Zázemí bylo přibližně stejné jako tady, nebylo co vymýšlet.
Mexiko je proslulé množstvím památek, byl čas poznat je blíže?
Jednou za mnou přijel na tři měsíce taťka, tak jsme s ním památky objížděli. Byli jsme se podívat, ale jenom na dostřel od hlavního města, nějakých sto kilometrů. Vždyť pyramida je i ve středu Mexico City a je tam dalších památek hodně. Ale nebyl jsem v Mexiku na žádné dovolené, pracoval jsem tam. Když bylo pár dní volna, třeba čtrnáct dní, tak jsem volna spíš využil k tomu, abych jel domů.
Mexiko, to není jenom kolébka jedné z nejstarších civilizací, ale bohužel i oblast častých přírodních katastrof, například zemětřesení. Zažil jste některé z nich?
Celkem dvakrát. Jednou mě minulo, když jsme přijeli ze soustředění a doma jsem měl popadané obrazy ze stěn, skleničky vypadaly z regálů. Ale podruhé jsem zemětřesení zažil na vlastní kůži. Hráli jsme někde venku, bydleli jsme v hotelu. V noci, snad ve tři ráno jsem se probudil a myslel jsem, že mi někdo cloumá postelí. No a kamarád řekl, vezmi si peněženku a mažeme pryč. Ale než jsme doběhli dolů, tak už to naštěstí skončilo. Otřesy trvaly snad půl minuty, ale leckdy to stačí udělat i za tak krátkou dobu pěknou paseku.
Liší se klubový fotbal v Mexiku od toho, jaký máme možnost vidět při mezistátních utkáních?
To je vesměs podobné, jsou hračičkové s balonem. Moc se tam nenapadá, na své polovině má člověk spoustu času a prostoru k rozehrání. Každý má rád balon a než ho nerad půjčí dál, tak se s ním nejdřív pomazlí. Je to opravdu něco jiného než u nás.
Mexická kuchyně je proslavená svými exotickými a kořeněnými chutěmi. Byli jste jejími příznivci?
Opravdu nám chutnalo, ale občas jsme si chtěli ukuchtit něco českého. Bohužel je tam trochu problém s moukou, asi jako všude ve světě, takže knedlíků moc nebylo.
Pouštěl jste se do kulinářských experimentů i vy sám, nebo jste to přece jenom raději přenechal ženě?
Do větších akcí jsem se nepouštěl, takže jsem to nechal větším odborníkům. Měl jsem štěstí, že tam se mnou byla i žena, hlady jsem netrpěl.
Prozradíte něco z mexických specialit?
Výborné byly taxisy na jakýkoliv způsob, skvěle chutnaly všelijaké placičky a přišli jsme na chuť i ostřejším jídlům. Myslím si, že není problém na takovou kuchyň si zvyknout.
Musím se zeptat i na jednu nepříjemnou věc, i když chápu, že si ji budete připomínat jenom nerad. Prý vás ve městě přepadli lupiči.
Máte pravdu, že vzpomínky nejsou příjemné a těsně po té události se často vracely. Naštěstí to bylo už ke konci angažmá, poslední půlrok. Pamatuji si, že se to stalo přesně 15. února.
Přepadli vás někde v zapadlé uličce?
To právě ne. Jeli jsme se ženou na celý den do jednoho obchodního domu nakupovat nějaké věci a vzali jsme si taxíka. Mně tam brali míry na oblek, protože nás čekal Pohár osvoboditelů. Po šesté hodině už u obchoďáků nejsou taxíky, takže jsme si dali večeři a stopli jsme si jednoho z ulice.
To se někdy nevyplácí ani u nás.
Ale nemá to takové důsledky. Asi po deseti minutách nám na křižovatce, když naskočila červená, vpadli do auta dva maníci. Museli jsme jim odevzdat všechno včetně hodinek a řetízků, zastavili jsme u bankomatu a vybrali peníze z konta. Byli jsme potlučení, respektive já, opravdu nerad se k tomu už vracím.
Nebáli jste se o svůj život?
Samozřejmě, že vás to automaticky napadne, protože byli mimořádně nepříjemní. Ještě, že jsem u sebe něco měl, co jsem jim mohl dát. Jinak nevím jak by to dopadlo, mohlo být daleko hůř. Zaplať Pán Bůh, že to dopadlo, jak to dopadlo. Nakonec asi po dvaceti minutách vypadli zase na křižovatce z auta.
Oznámili jste přepadení na policii?
Nejdřív jsme se pustili do šoféra, protože bylo jasné, že byl s nimi domluvený. Tak z auta vypadl i on a utekl pryč. Zůstali jsme na křižovatce v autě sami, byl to opravdu zážitek. Pak jsem to vyprávěl řediteli a klukům v kabině a ti řekli, ať nic nehlásím, že to nemá cenu a že mi ztrátu klub nahradí. Ať jsem rád, že se mi nic nestalo, a příště si dávám pozor. Stává se to prý často, je to běžná věc.
Takže i to rozhodlo, že jste se rozhodl neprodloužit angažmá?
Naštěstí mě to potkalo až po třech letech a se ženou jsme vyvázli živí a zdraví. Kdyby nás přepadli těsně po nástupu, tak bychom okamžitě mazali pryč. Možná to byl osudový moment, ve kterém mi někdo seshora řekl, běž už pryč. Žena hned po přepadení odjela a sám jsem tam už nechtěl být.
Jak se vlastně dostane český hráč do hledáčku mexických lanařů?
Mám za to, že se tu byli podívat na nějakém utkání, snad šli na Spartu. Já jsem v té době hrál za Viktorku. A jelikož Viktorka hraje v neděli dopoledne, tak šli nejdřív k nám. A asi jsem jim nějak padl do oka. To byla neděle a já už v úterý měl připravenou smlouvu.
Vlastně patříte i k těm hráčům, kteří měli tu čest nastupovat za legendární Duklu Praha přímo na Julisce.
To už byl poslední rok její existence, ale já jsem tam prožil první ligový start. Bylo to na hřišti DAC Dunajská Streda a vyválčili jsme tam remízku 1:1. A to snad čtyři nebo pět lidí debutovalo. Tuším, že to byli Pavel Nedvěd, snad Karel Rada, ale na všechna jména si opravdu už nevzpomenu.
Po Dukle Praha přišla Sparta, další český klub zvučného jména, se kterým jste získal i dva tituly.
Po roce a půl v Dukle jsem přešel na Letnou, takže na pražský život jsem už byl zvyklý. Na Julisku se na nás chodil dívat ještě i Jirka Němec a se sparťany jsme se samozřejmě potkávali. Takže jsem kluky znal. Ale jinak Juliska a Letná byly jako nebe a dudy, ať se týká zázemí nebo financí. Člověk se potřeboval srovnat i tak.
V čem je podle vás zakleta převaha sparťanského fotbalu nad ostatními kluby?
To je asi vizitka velkého klubu nebo velkoklubu. I když to nejde a nedaří, tak to umlátíš a o branku vyhraješ i utrápeným výkonem. Průměrný mančaft, když mu to nejde, tak dostane trojku a jede domů. Sparta, i když to nejde, tak přesto vyhraje.
To mají sparťané někde v kabině pověšený amulet?
Já si myslím, že pro kouzlo a ducha, které na Letné vládnou, udělal moc Petr Mach, když dokázal postavit nový stadion. A zaplať Pán Bůh, že to protlačil.To asi ještě nikdo moc nedocenil, tu sparťanskou katedrálu. Vždycky se říkalo, že kdo přijíždí do Prahy, tak už v Průhonicích prohrává o gól. Stadion tak působí.
Říká se ale, že to určitě nebylo pouhým stadionem.
Samozřejmě máte na mysli i kvalitní fotbalisty, kteří ve Spartě působili a působí. Já si myslím, že tehdejší jména jako „Sigi“ Siegl, Pavel Nedvěd, „Máňa“ Mistr, Martin Frýdek, Tomáš Řepka, Jiří Novotný, Vráťa Lokvenc. A v tu dobu přišel na zkoušku i Honza Koller. Trenér Jarabinský si ho oblíbil a on pod ním začal hrát. A kam to až dotáhl.
Na druhé straně jste působil i v daleko skromnějších poměrech, v týmech Drnovic nebo Blšan.
Tak hrozně veliký skok to zase nebyl, protože ze Sparty jsem odešel do Viktorky. Zůstal jsem v Praze, což jsem chtěl a tam byla podobná atmosféra jako v klubech, které jste jmenoval. Vládla tam domácí, rodinná atmosféra. Všichni se znali navzájem, každý spolu vycházel. Na Spartě jste potkával na chodbě lidi, které jste ani neznal, byly to mraky lidí. Tady byla jedna sekretářka, zdravil jste se s každou uklizečkou. A z Viktorky jsem šel do Mexika.
Kde se vám nejvíc líbilo?
Nejraději vzpomínám právě na Viktorku. Zaprvé se mi povedl ten rok, po kterém jsme se zachraňovali. Skončili jsme snad šestí nebo sedmí. Ale hlavně, ze Sparty jsem šel s tím, že jsem moc nehrál. Byla moc veliká konkurence, chvílemi nenastupoval ani Siegl. Byl tam Lokvenc, objevili Kollera, v záloze hrál Mistr, takže to bylo těžké. Radši jsem odešel, abych hrál. Ale v žádném případě nechci tuhle sparťanskou etapu ze svého života škrtnout, to je fotbal.
Za dobu, po kterou se už pohybujete po fotbalových trávnících, máte určitě právo hodnotit, v čem se fotbal v průběhu vaší kariéry změnil.
Všechno jde dopředu, to je jedno s druhým. Každý klub se víc a víc profesionalizuje, každý přináší do své práce stále něco nového a moderního. Mění se i fotbalisti. Beci třeba dnes vypadají spíš jako desetibojaři.
Mění se i systémy hry.
To je fakt, ale spíš než na stylech záleží na tom, jak je sami hráči dokáží převést na hřiště. V systému 3 – 5 – 2 musejí krajní záložníci zabránit i beka a je potřeba být i vepředu. Patří vám celá lajna. V té lajně je pořád někdo za vámi, takže máte větší volnost dopředu, obránce je stále za vámi.
Dá se předpokládat, že v Mexiku bylo volněji i co se týká uplatňování taktiky.
Měli jsme tam jednoho trenéra, který předtím působil patnáct let v mnichovském Bayernu u mládeže a hráli jsme zvláštním systémem 4 – 3 – 3. Ten neměnil, ať jsme hráli doma nebo venku, a také měl něco do sebe. Systém není žádné dogma, vždyť Řecko se vrátilo zpátky a vyhrálo EURO.
Je lepší přizpůsobit mužstvo systému nebo systém mužstvu?
Rozhodně nejde přijít a říct, ode dneška hrajeme to a to. Chce to citlivě posoudit, jestli k tomu ti hráči jsou.
Jak se vám představily Budějovice. Líbí se vám tady?
Zatím je to fajn, uvidíme, jak pojede liga.
Sám pocházíte z Karlovarska, kde je krásná krajina.
Zatím jsem tu prodělal jenom přípravu, takže krajinu a okolí můžu jenom těžko hodnotit. Ale je tu příjemné náměstí, vaří tu dobře. Už jsme se také dost nacestovali, takže zvyknout si nebude žádný problém.
Do Budějovic jste přišel z Plzně, která sestoupila do druhé ligy. Odrazí se to i na vašem hodnocení minulé sezony?
Tak samozřejmě, že to není nic příjemného, ale když nováček nechytne první dvě tři kola, tak už vás zařadí mezi sestupující. Bohužel se to s námi táhlo až do konce. Na druhé straně stál třeba Baník, který se chytil a jel. Ale jsem na něj zvědav letos. Ono je hezké vyhrát titul, ale horší je pozice obhájit.
Své dvaatřicáté narozeniny jste 24. července oslavil už právě v českobudějovickém dresu. Lišily se něčím od těch předešlých? Nijak zvlášť nebyly jiné. Dal jsem do kabiny pár kuřátek, samozřejmě grilovaných. S manželkou jsme byli na večeři, zkrátka běžný den. Moc už se to ani neslaví.
V Portugalsku na EURO se ukázalo, že máme nejenom kvalitní hráče, ale že dokáží i bojovat jeden za druhého, což v minulosti nebývalo vždy pravidlem.
Hráli perfektně, podávali výborné výkony, pěkně se na to koukalo. Byla to přehlídka nejlepších evropských fotbalistů a naši vynikali.
Všechny české kluby posilovaly a ze zahraničí se začínají vracet i další hráči. Domníváte se, že to zvýší úroveň české ligy?
Když se vrátí zpátky kvalitní hráč, tak by to pochopitelně mělo lize prospět. Měl by ukázat, co se tam naučil. Já jsem na ně moc zvědavý, konkrétně na Šimáka nebo Lukáše Jarolíma. Aspoň to bude trochu zajímavější.
Myslíte, že ostravský Baník letos svoje pozice obhájí?
Rozhodně to bude mít těžké. Nemyslím, že má tak široký kádr, aby utáhl ligu i boj o Ligu mistrů, i když bych mu to přál. Záleží na tom, na co se soustředí víc. Hodně se bude snažit Sparta, bude chtít dobýt svoje pozice. Ale vlčáků na zisk titulu bude víc.
Lišila se letní příprava v Tobiášově balení od těch, které jste prodělal v jiných klubech?
To bylo v pořádku, ale musel jsem se vyrovnat s tím, že jsem byl po operaci třísel a čtyři měsíce jsem prakticky netrénoval. Týden jsem vyklusával a nastoupil jsem do přípravy tady. Musel jsem ten deficit dohánět. Byl to docela zápřah, ale řekl jsem si, že to musím vydržet. Cítil jsem se unavenější, což je logické.. Teď mě místo třísel trápil nakopnutý nárt, ale už by to mělo být v pořádku.
