Utkání přitom nezačalo vůbec špatně. Ciprovi svěřenci se do svého soupeře zakousli a vytvořili si hned na úvod velkou šanci, ale Kuličova střela jen rozezněla břevno Chvalovského branky. “Dnes tomu jednoznačně chyběl gól. K tomu není co víc říct či dodávat,“ krčil rameny Miroslav Obermajer . Vytáhlý obránce nastoupil se Zlínem po dlouhé době v základní sestavě a utvořil stoperskou dvojici s mladíkem Pivoňkou. Důvodem jeho zařazení byla absence stabilní opory celku Davida Homoláče, jenž pykal za karetní hříchy.Akcie českobudějovického celku byly dále vcelku na vysoké úrovni. Ve statistice držení balónu měli domácí navrch, góly však ne a ne přijít. “Přitlačili jsme Zlín několikrát až k jeho brance a dá se říct, že jsme je k ničemu nepustili. Chyběly však góly, jediná věc,“ dobře ví bývalý hráč Bohemians Praha. Postupem času domácí hra upadávala do stereotypu, ale i přesto to byli stále Jihočeši, kteří drželi taktovku nad utkáním. “ Měli jsme hodně rohových kopů a standardek, ale prostě jsem se nedokázali prosadit. Je to škoda,“ nenachází Obermajer příčiny nezdaru jinde než v koncovce.
Podle jeho slov nebyli Ciprovi svěřenci překvapeni ani přílišnou tvrdostí hry, která byla obzvláště v závěru chvílemi až extrémní. “Je to podle mého názoru normální. Takhle tvrdě se liga hraje a hlavně se takhle bojuje o záchranu, o důležité body. S tím se musí vždy oba týmy vypořádat,“ tvrdí stoper. Jak plynul čas začala se stahovat nad Střeleckým ostrovem černá mračna. Kouč přidával na ofenzivních pokynech a když nebyl Obermajer při šancích svého týmu na půlící čáře jako poslední instance osamocen, vybíhal až do pokutového území uplatnit své výškové parametry.
“ Jak říkám, nikoho ze Zlínských jsme do ničeho nepustili, hráli jsme disciplinovaně zezadu a zkrátka tomu jenom chyběl gól. V závěru bylo třeba trochu otevřít hru, to je vcelku normální věc,“ tvrdí vysoký obránce, jenž si před koncem připsal také jednu velkou šanci. Jeho hlavička však stejně jako všechny ostatní pokusy minula Kořínkovu branku. Jihočeský prvoligový pramínek tedy pomalu vyhasíná, ale podle Obermajera ještě nejsou českobudějovické dny sečteny. “ Naděje na záchranu ještě stále nějaká je. I když by byla jenom malá, tak se o ní budeme rvát. Bojuje se ještě o šest bodů, takže musíme doufat, že někdo klopýtne a nám se to povede,“ uzavírá s odhodláním.
Hodně smutný byl po zápase také českobudějovický ofenzivní klenot Marek Kulič. Před hloučkem novinářů hledal jen těžko slova pro zhodnocení utkání. “Je to pořád stejné. Prostě nedáme gól. Tady se pořád mluví o štěstí nebo o čem. Máme takový tlak, zahráváme hodně standardek a nedáme gól. To už asi ani není jen štěstí,“ kroutí hlavou často neomylný střelec. Ten se mohl do elitní listiny zapsat velmi záhy. Jeho tvrdý pokus z otočky však skončil na horní tyči Kořínkovy svatyně. “Zkoušel jsem to hlavně dobře trefit. Někdo to tam ještě hlavou tečoval a nakonec to trefilo břevno. Je to škoda, ale šancí jsme měli hodně,“ posteskl si rychlonohý útočník.
Bezbranková remíza se nesla ve znamení tvrdého boje. Chvílemi utkání připomínalo krutou válečnou vřavu. K domácím hráčům bylo voláno celkem jedenáctkrát ošetřování na hrací plochu. Jihočeští doktoři a maséři tedy příliš času na odpočinek neměli. Sám Kulič odešel ze sobotní bitvy se zraněním nosu. “ Je to prý zlomené. Stalo se mi to při srážce s hostujícím obráncem. Byl to celkem normální střet. On bránil svého brankáře a já jsem si do něj prostě naběhl. Nastavil mi loket a já jsem vletěl přímo do něj,“ popisuje situaci hbitý střelec. I on označil hru za velice tvrdou, avšak stejně jako jeho spoluhráči, nebyl z tohoto faktu příliš překvapený. “Takhle se to prostě hraje, co se dá dělat. Uvidíme, jak to s tím mým nosem dopadne. Doktoři mi to hned za brankou srovnali, takže jsem mohl dohrát.“
Závěr utkání ovlivnilo přílišné kouskování hry a hlavně velkých průchod emocí. Hlavní rozhodčí Matějek nebyl příliš ve své kůži. “Příliš čistého času se nehrálo. Soupeř pak hodně kouskoval hru, polehával, zakopával míče. To je ale součást taktiky,“ dobře ví Kulič a poukazuje na předchozí utkání na hřišti soupeře. “Takhle jsme měli hrát my v Blšanech, udělali bychom tam bod a stále žili. My ale pořád chceme hrát fotbal a běháme jak blázni,“ kroutí nevěřícně hlavou nejlepší kanonýr mužstva.
Vše nasvědčuje tomu, že tato ztráta byla již posledním hřebíčkem do českobudějovické rakve. Ani samotní hráči už nevidí šance tak reálně. “Znamená to pro nás asi pád z ligy. Museli bychom vyhrát oba zápasy a čekat, že někdo dvakrát zaváhá. To už se asi nestane,“ nestaví si žádné vzdušné zámky střelec, který však zatím rozhodně není smířen se sestupem do druhé nejvyšší soutěže. “Smířený zatím nejsem, ale nebudeme si nic nalhávat. Asi už jsme tam,“ uzavírá smutně Marek Kulič.
Opačná atmosféra panovala v kabině hostů. Zlínští touto výhrou udělali poslední krok k setrvání v soutěži. “Naše hra splnila účel, s kterým jsme sem přijeli. Chtěli jsme bod a máme ho,“ mnul si ruce Tomáš Klinka. Taktika jeho týmu byla jasná. Spoléhat se na kvalitní defenzívu celého mužstva a vycházet ze zabezpečené obrany k rychlým brejkům. “Nám se poslední dobou moc nedaří. Do každého bušíme, nedáme gól a pak ho ze dvou střel dostaneme. Zkusili jsme teď udělat opačnou věc a nakonec to vyšlo,“ neskrýval úsměv Klinka, hráč, který svého času působil pod Černou věží a odváděl zde rozhodně dobré služby. “Vždy se sem vracím velice rád. Mám tady hodně kamarádů a dost jsem tu zažil. Momentálně se sem ale tak často nedostávám, protože jsem pořád na Moravě nebo v Praze,“ tvrdí exbudějovický hráč.
Rozestavení a taktika Hapalova týmu pasovala Klinku do role osamoceného náčelníka ofenzivních výpadů zlínského týmu. Nakopávané míče a hra na brejky je však přesně to, co rychlonohému fotbalistovi vyhovuje. “Museli jsme sázet jen na rychlé brejky. Jak říkám, jinak to dnes ani nemohlo být. Po těch špatných výsledcích, kterých jsme v posledních zápasech dosáhli, jsme přijeli pro bod a ten máme,“ spokojeně pokyvuje hbitý střelec a dodává: “Byl jsem sice na hrotu sám, ale to se prostě při takovémhle herním stylu a taktice stává.“
Stejně jako domácí bojovníci, i hráči soupeře počítali po utkání zraněné. Tržná rána na hlavě Lukáše Adama, zlomený nos Marka Kuliče či hrozivě nakopnutý kotník Vladimíra Pončáka, jenž putoval ze hřiště rovnou do nemocnice, jsou důkazem toho, že Zlínští hráli asi o něco tvrději. “Já myslím, že to bylo obou stranách. Jak domácí, tak i my máme nějaká zranění. Já sám jsem tam šel jednou do hlavičkového souboje s protihráčem. Srazili jsme se hlavami. On bohužel vyvázl s krvavým zraněním, já ne. Tak to ale dnes chodí, když se hraje o záchranu,“ tvrdí Klinka.
Jakožto bývalý Jihočech sleduje osudy Dynama České Budějovice a i on už asi nevidí z první ligy jiné východisko, nežli to sestupové. Popírá však, že by sobotní remíza takříkajíc “odstřelila“ Ciprovo mužstvo. “Ta soutěž je hodně dlouhá a já si myslím, že se rozehrála už dávno předtím. Dynamo mělo v poslední době sice výborné výsledky, to je pravda, ale prostě na závěru už to všechno nestihli,“ říká ofenzivní rychlík, jehož osud v následující sezóně je nejistý. V barvách Tescomy je totiž na hostování z Drnovic a při dobré souhře okolností by mohl dokonce příští rok zamířit do druhé německé ligy. “Uvidíme, jak to bude. Zatím bych to nechtěl zakřiknout,“ uzavírá Tomáš Klinka.
