Bylo 9. října roku 1985. Na Střelecký ostrov přijela pražská Sparta a vy jste chytil v 77. minutě Janu Bergerovi penaltu. Zápas nakonec skončil bez branek, vzpomínáte?
Na to se zapomenout nedá. Hrálo se ve středu a na Dynamo přišla nejvyšší návštěva, která tu kdy byla. Říkalo se, že na Střelák tenkrát přišlo dvanáct tisíc lidí. Byli i na stožárech. A mě se podařilo chytit penaltu Bergerovi a posléze i dorážku Haška.
Asi to nebyl zdaleka jediný zážitek, který jste ten večer prožil.
Hrálo se od osmi večer za umělého osvětlení a atmosféra zápasu byla nádherná. Jako hlavní rozhodčí pískal Slovák Christov, jestli si dobře pamatuji, a na pomezí byl pan Maurer, který už bohužel nežije. Zachytal jsem si opravdu dost. Ještě na mě šel sám Zdeněk Procházka a i jeho sólo jsem chytil.
Přitom s vámi jako s nováčkem první ligy nikdo nepočítal. Zvlášť, když jste tři dny předtím podlehli doma Trnavě.
V takových zápasech, jako se Spartou, se člověk vybičuje snadno k velkému výkonu. Je pravda, že s Trnavou jsme předtím doma prohráli, ale hrát proti týmům jako Sparta, to je úplně něco jiného. U nich na Letné jsme dokonce vedli a pak jsme prohráli 2:1. Velmi dobrý zápas jsme odehráli i na Slavii, kde jsme podlehli 1:0 gólem z penalty.
Sparta měla v té době nabitý kádr. Vzpomenete si, kdo proti vám v jejím dresu hrál?
V dresu Sparty nastoupila skutečná esa jako Chovanec, Griga, zmiňoval jsem Procházku, Haška a samozřejmě Bergera. V sestavě byl i Josef Jarolím a po faulu na něj se kopala ta penalta. S Jozefem Chovancem a se Zdeňkem Procházkou jsem pak studoval trenérskou profilicenci.
Určitě jste si proti nim pořádně zachytal?
Aby ne, vždyť Sparta měla vynikající mužstvo. Co hráč, to reprezentant.
Co vám blesklo hlavou, když si Jan Berger postavil míč na značku pokutového kopu?
Mně se celkově dařilo penalty chytat. Předtím jsem ve druhé lize chytil všechny penalty, které se na mě kopaly, jestli si dobře vzpomínám. Měl jsem jednu svoji stranu (smích). Je důležité zachytit moment, kdy hráč kope do míče a nemůže už to změnit. V tu chvíli je třeba okamžitě zareagovat. Na jednom ze zimních turnajů Tatry Smíchov, které se tenkrát v přípravném období hrály, se mi podařilo chytit sparťanům čtyři pokutové kopy.
Po remíze v Českých Budějovicích prý bylo ve sparťanské kabině dosti dusno. Víte o tom něco?
Trenéra Zachara dlouhodobě neměli rádi a po tom remízovém zápase s námi se to ještě vyostřilo. V kabině Sparty došlo k nějakému konfliktu a jeden z hráčů snad držel trenéra pod krkem.
Jistě se vám vybaví i první ligové utkání proti Dukle Praha?
Jak by ne. Prohrávali jsme a Jirka Němec ve druhém poločase vyrovnával na 1:1. Pak nás ale Dukla přehrála a vyhrála 4:1. Vízek, Rada, Novák, Fiala nebo Klucký, to byli prostě borci. V té době vznikla soutěž Gól měsíce. V nabídce bylo šest vybraných gólů a hlasovalo se o nejhezčí z nich. A já jsem byl u čtyř z těch gólů (smích).
O záchranu jste bojovali v sezoně 1985/86 do posledních kol. Nakonec se vám ligu podařilo udržet.
Rozhodly o tom poslední dva zápasy. V Košicích si Pepa Jodl utrhl achilovku, ale odvezli jsme si bod za remízu 0:0, a pak jsme doma vyhráli nad Prešovem 2:0. Oba góly dal Dušan Kuba.
Jak byste charakterizoval tehdejší mužstvo Dynama?
Nebyli jsme žádní technici, ale bojovali jsme. Hrál gólový hráč Dušan Kuba, který byl hlavně doma pro obránce soupeřů hodně nepříjemný. Pak tam byl Jirka Kotrba, v obraně dále Pepík Jodl, Jirka Anderle nebo Venca Litvan, jenž hrál na kraji obrany. Jarda Holý hrál nejprve v útoku a později z něho udělali stopera. Nesmím zapomenout ani na Zdeňka Trněného. V této sestavě jsme vykopali první ligu a pak jsme jí pod trenérem Přenosilem i udrželi ten první rok.
Jaké to bylo utkávat se se soupeři ze Slovenska?
Ve federální lize hrálo v tom pětaosmdesátém, kromě nás, osm manšaftů z Čech a zbytek byl ze Slovenska. Konkurence tedy byla jiná než dnes. Týmy jako Brno nebo Teplice hrály v té době druhou ligu a třeba Mladá Boleslav dokonce třetí, jestli se nepletu. Jezdili jsme do Košic, tam letadlem, zpátky vlakem. Do Bánské Bystrice, Žiliny, Dunajské Stredy, objeli jsme tenkrát celou republiku a byly to pořádné štreky. A ne v tak komfortních autobusech, v jakých se jezdí dnes. Ale bylo to hezké a je na co vzpomínat.
V roce 1987 Dynamo ligu opustilo a znovu se do ní vrátilo až za čtyři roky s úplně novým týmem. Z původního kádru jste zůstal už pouze vy?
Ano, ten druhý postup jsem zažil už jenom já. Chytal jsem ve dvojici s Petrem Hejníčkem a trénovali nás Pavel Tobiáš s Jiřím Kotrbou. Vyhráli jsme poslední zápas v Havířově a slavili jsme postup do první ligy.
Vaše kariéra je převážně spojená s Dynamem, na začátku osmdesátých let jste si ale druhou ligu zahrál i v Xaverově. Kolik sezon jste tam odehrál?
V Xaverově jsem strávil pět sezon, neboť v roce 1979 jsem přišel studovat do Prahy. Česká národní fotbalová liga tehdy byla rozdělená na dvě skupiny, českou a moravskou, a zrovna ten rok se slučovala v jednu. Dostalo se do ní nejlepších osm mužstev z obou skupin a my jsme byli s Xaverovem právě osmí. Další sezonu jsme pak nastupovali proti moravským týmům jako Frýdek Místek, Brno, Slušovice nebo Prostějov. Z českých týmů tam byly Teplice, Jablonec, Plzeň, tedy dnes prvoligové manšafty.
