Coline, po šesti letech opouštíš Dynamo, jaké jsou tvé pocity?
Bylo to tady velmi dlouhé období. Je to neuvěřitelné, nedá se vlastně ani moc popsat to, co teď prožívám. Pocity mám smíšené, ale převažuje spíše radost. Myslím si, že dělám správný krok. Na druhou stranu mě to mrzí, protože ta historie je velká. Dynamo mi dalo hodně, poznal jsem tu spoustu skvělých lidí, hodně jsem si toho tady také zažil, vždyť jsem tady vyrostl.
Na jih Čech jsi přišel již v dorosteneckém věku, že?
Je to tak. Přišel jsem do sedmnáctky, pak jsem si nastavil nějaký cíl, respektive sen se probojovat do áčka. Pamatuji si, že jsme se po trénincích s klukama chodili dívat na tréninky áčka, když tu byl ještě pan Horejš. V hlavě jsem si vždycky říkal, „Když bych se někdy do toho A-týmu dostal, to by byla pecka.“ A nějakou prací a samozřejmě i trochu štěstím se mi to povedlo. Cesta vedla přes B-tým, kde si myslím, že jsem podával slušné výkony, než jsem se zranil. Po zranění se mi podařilo vrátit se do situace, která tu panovala, a možná i díky ní se mi povedlo připsat si první start v lize. Cesta byla dlouhá, stálo to hodně úsilí, ovšem jsem rád, že se mi to nakonec povedlo. Důležité je ještě říct, že na té mé cestě byla také ještě jedna mezizastávka jménem Soběslav, za kterou jsem chytal právě proti naší rezervě, a to utkání se mi neskutečně povedlo. To byl také zajímavý moment během toho procesu.
V březnu to budou tři roky, co jsi si v přípravném utkání připsal první start za A-tým. Od té doby jsi ušel velký kus cesty. Později přišlo ale také nepříjemné zranění.
Vykloubil jsem si prst a byly tam i nějaké špatné okolnosti, dostal jsem do toho infekci a pokud se nepletu, tak to bylo bezmála devět měsíců, co jsem kvůli tomu nechytal utkání.
Poté přišlo uzdravení a debut v první lize. Zápas, ve kterém jsi udržel nulu. Jaké jsi měl tehdy pocity?
Měl jsem hroznou radost, protože jsem si vzpomněl na to, když jsem sem přicházel a snil o tom, že bych se jednou do té kabiny a na to hřiště chtěl dostat. Fotbal miluju, když mám volný čas, rád si ho pustím. Je důležité zmínit Zdeňka Křížka, protože si myslím, že bez něj bych tam, kde jsem dnes, nebyl. Obětoval tomu mnoho a hodně mi na té cestě pomohl. Mohl jsem si díky němu zažít ten skvělý pocit a naskočit v první lize. Přeju to každému, klukům, kteří jsou třeba právě teď také v dorostu. Mají šanci se tam také probojovat.
Když jsi začal chytat ligu, tým nebyl úplně v ideálním rozpoložení. Neměl jsi z toho nakonec smíšené pocity?
Vůbec. Pamatuji si, že když jsem naskočil, tak jsem byl svůj. Věřil jsem, že se nám to ještě může povést zachránit, že nic není nemožného. Nějak jsem si to do hlavy nedával. Říkal jsem si, že stačí vyhrát jedno utkání a může se to celé nastartovat. Nakonec se to však nepovedlo, ale i to život přináší. Byla to zase nějaká zkušenost.
Potom jsi předvedl ale fantastický výkon na Spartě, který si všichni pamatují, byl jsi hodně opěvovaný. Řadíš tento duel v dynamáckém dresu nejvýše?
Řekl bych, že asi ano. Bylo to pro mě ale nové, nová situace a já moc nevěděl, jak se s ní popasovat. Té euforie tam bylo hodně, ale nechtěl jsem si nic pouštět pořádně k tělu, protože jsem věděl, že musím být i nadále pokorný. To je v životě důležité.
Na Letné jsi si přivodil také zlomeninu nosu, utkání si ale dochytal a hned další víkend jsi chytal s maskou. Jak se brankář v takovéto situaci cítí?
Nebylo to ideální. Ale byl jsem právě v nějaké euforii a chtěl jsem chytat. V současnosti už bych na to nahlížel možná trochu jinak. S maskou bylo všechno strašně narychlo. Celý týden jsem kvůli tomu netrénoval, v pátek jsem pak podstoupil předzápasový trénink, kde jsem ji měl poprvé. Moc mi neseděla, tlačila mě do očí, v některých úhlech zase nevidíte. Bylo to těžké. Měl jsem tehdy být asi trochu opatrnější a počkat, než se mi to zahojí a tu masku nebudu potřebovat. Upřímně jsem měl i trochu strach. Kdyby příště nastalo nedej bože něco podobného, budu už opatrnější.
Poté jsi na chvíli ze sestavy vypadl, v do probíhajícího ročníku CHNL jsi však nastoupil jako jasná jednička. Jak bys tu podzimní část zhodnotil?
Když se vrátím ještě úplně do přípravy, situace tady byla jaká byla, dělo se tady toho poměrně dost. Ale říkal jsem si, že do toho dám maximum a za cíl si dám, že se mi povede dostat se do branky a budu jedničkou. Možná jsem měl štěstí i v tom, že se vyměnili trenéři, nevím, jak by to jinak bylo. Myslím si ale, že mi to dost pomohlo. Přišli noví trenéři a začalo se mi dařit. Byl jsem takový svěží a dařilo se mi i na trénincích. Dostal jsem se tedy mezi tři tyče a začátek byl jaký byl, vstup do soutěže se nám moc nepovedl. Pak jsme ale udělali pár výher a trochu se vytáhli. Za to jsem rád, protože to jednoduché nebylo. Navíc se mi ještě povedlo dostat do reprezentační jednadvacítky, z čehož mám také velkou radost.
Z Budějovic teď míříš do Brna, jak se celkově za angažmá v našem klubu ohlížíš?
Dalo mi to všechno. Bez Dynama bych nejspíše profesionální fotbalista nebyl. Hrozně si vážím toho, že jsem tady mohl být. Udělal jsem tu nejdůležitější kroky a Dynamo, Budějovice i jižní Čechy navždy zůstanou nesmazatelnou součástí mého života. Jsem vděčný, že jsem na té cestě mohl potkat lidi, které jsem potkal a že jsem si mohl prožít, co jsem si prožil. Je to klub, kterému budu pořád fandit a věřím, že ho čekají dobré vyhlídky.
S jakými cíli nyní míříš do Zbrojovky?
Líbí se mi vize a fungování klubu. Cítím, že by se tam mohlo povést postoupit do ligy, ambice jsou velké. Chci se co nejdříve aklimatizovat a dostat se do branky, to je určitě ten cíl.
Je něco na závěr, co bys chtěl vzkázat fanouškům?
Moc všem děkuji a fanděte Dynamu i nadále, i když to občas není jednoduché. Bez vás by to nešlo!
____________________________________________________________
Colin, after six years you are leaving Dynamo. How are you feeling?
It’s been a very long chapter of my life here. It’s incredible – it’s actually hard to describe what I’m feeling right now. My emotions are mixed, but overall I feel more happiness than anything else. I believe I’m making the right step. On the other hand, it’s sad because there’s so much history behind it. Dynamo has given me a lot. I met many great people here, experienced so much, and I basically grew up here.
You came to South Bohemia at youth level, right?
That’s right. I joined the U17s and then set myself a goal – or rather a dream – to break into the first team. I remember that after training sessions we used to go watch the first team train, when Mr. Horejš was still here. I would always think to myself, “If I could ever make it into that A-team, that would be amazing.” Through hard work – and of course a bit of luck – I managed to do it. The path led through the B-team, where I think I delivered solid performances before I got injured. After the injury, I managed to get back into the situation that was unfolding at the club, and maybe thanks to that I was able to make my first league appearance. The journey was long and required a lot of effort, but I’m glad I eventually made it. It’s also important to mention another stop along the way – Soběslav. I played there and actually faced our reserve team, and that match went incredibly well for me. That was also a very interesting moment in the whole process.
In March it will be three years since you made your first-team debut in a friendly match. Since then, you’ve come a long way. But later there was also an unpleasant injury.
I dislocated my finger and there were some complications. I got an infection, and if I’m not mistaken, I didn’t play for almost nine months because of it.
After that came your recovery and your debut in the top league – in a match where you kept a clean sheet. How did you feel at that time?
I was extremely happy because I remembered when I first arrived here and dreamed of one day getting into that dressing room and stepping onto that pitch. I love football – when I have free time, I enjoy watching it too. I also have to mention Zdeněk Křížek, because without him I don’t think I would be where I am today. He sacrificed a lot and helped me tremendously on my journey. Thanks to him, I was able to experience that amazing feeling and make my debut in the top league. I wish that to everyone – to the boys who are maybe in the youth academy right now. They have a chance to make it too.
When you started playing regularly in the league, the team wasn’t in an ideal situation. Didn’t you have mixed feelings about that?
Not at all. I remember that when I stepped in, I was just myself. I believed we could still save it, that nothing is impossible. I didn’t let it get into my head. I kept telling myself that one win could turn everything around. In the end, it didn’t happen, but that’s life. It was another experience.
Later you delivered a fantastic performance at Sparta, one that everyone remembers. You were highly praised. Do you rank that match as your best in a Dynamo shirt?
I would probably say yes. But it was new for me, a new situation, and I didn’t really know how to handle it. There was a lot of euphoria, but I didn’t want to let it get to me too much because I knew I had to stay humble. That’s important in life.
At Letná you also suffered a broken nose, but you finished the match and played the following weekend with a mask. How does a goalkeeper feel in such a situation?
It wasn’t ideal. But I was still riding that wave of euphoria and wanted to play. Looking back now, I might see it a bit differently. Everything with the mask happened very quickly. I didn’t train all week because of it, and then on Friday I had my first pre-match session with it on. It didn’t fit well, it pressed into my eyes, and in certain angles you can’t see properly. It was difficult. I probably should have been more cautious and waited for it to heal instead of playing with the mask. Honestly, I was a bit scared too. If something similar happens again, I’ll definitely be more careful.
After that, you were out of the lineup for a while, but this season in the National League you started as the clear number one. How would you evaluate the autumn part of the season?
If I go back to the pre-season, the situation at the club was what it was – quite a lot was happening. But I told myself I would give it my all and set the goal of earning the number one spot. Maybe I was also lucky that the coaches changed – I don’t know how it would have turned out otherwise. I think it helped me a lot. The new coaches came in and things started going well for me. I felt fresh and was performing well in training. I earned my place between the posts, although our start to the season wasn’t great. Later we managed to win a few matches and improve our position. I’m happy about that because it wasn’t easy. On top of that, I was also called up to the U21 national team, which made me very proud.
You’re now moving from České Budějovice to Brno. How do you look back on your time at our club overall?
It gave me everything. Without Dynamo, I probably wouldn’t be a professional footballer. I truly appreciate the opportunity to have been here. I took the most important steps of my career here, and Dynamo, Budějovice and South Bohemia will always remain an unforgettable part of my life. I’m grateful for the people I met along the way and for everything I experienced. It’s a club I will always support, and I believe good times are ahead for it.
What goals are you setting for yourself at Zbrojovka?
I like the vision and the way the club operates. I feel that promotion to the top league could be achieved there – the ambitions are big. I want to adapt as quickly as possible and earn my place in goal. That’s definitely my objective.
Is there anything you’d like to say to the fans in conclusion?
Thank you all very much, and please keep supporting Dynamo, even when it’s not easy. Without you, it wouldn’t be possible!
