„Proboha, jak to kopete?! Měli byste si zkusit práci ve fabrice!“ Takové pokřiky naštvaných fanoušků zná každý, kdo se občas vypraví na fotbalovou ligu. Bývají to žvásty, protože spousta fotbalistů bere vcelku obyčejné platy. Slušný hráč z průměrného klubu si vydělá pětatřicet, v lepším případě šedesát tisíc měsíčně. Že je to dost? Není. Tihle chlapi netuší, co s nimi bude ve chvíli, kdy skončí jejich kariéra. „Hrát českou ligu není žádná výhra,“ shrnuje to velmi stručně fotbalový agent Jiří Müller. „Většinou nic nenašetříte, a to ani nemluvím o faktu, že ve spoustě klubů hráči třeba půl roku nedostanou platy, takže nemají z čeho šetřit. A proto vždycky rodičům mladých hráčů říkám: Jestli má váš kluk hrát první českou ligu, tak si uvědomte, že mu jenom prodlužujete mládí. Deset příštích let bude mít bezstarostný život, ale co potom? Budete ho živit?“
PRVOTNÍ EUFORIE
Fotbalisté to mají těžké - obvykle totiž začnou slušně vydělávat v době, kdy jim to ještě moc nemyslí. Když dostane dvacetiletý fotbalista výplatu, cítí se fantasticky. Mezi vrstevníky je král. Myslí si, že jeho pohádka nikdy neskončí, spíš naopak, on se jistě už brzy dostane až do Realu Madrid. Část hráčů z větších peněz zhloupne, zmiňme dva výrazné příklady ze současnosti: Útočník Martin Fenin byl ještě před čtyřmi lety největší nadějí českého fotbalu, jenže svůj úspěch nezvládá a mrhá talentem. Měl být hvězdou německého Frankfurtu, ale chodil na večírky, pil, obklopil se kamarády, kteří ho plácali po zádech a on jim za to platil útratu na diskotékách. Když si ho někdo dovolil kritizovat, tak krčil rameny, že „on už jinej nebude“. Nepracoval na sobě a Frankfurt je rád, že se před pár dny Fenina zbavil.
Příkladem druhým může být záložník Martin Zeman, další mládenec, který si neváží svého talentu. Ačkoli ho všichni prosili, aby dostudoval alespoň učňák, kašlal na to a nechal se ze školy vyhodit. V osmnácti začal hrát za Spartu, vydělával slušné peníze a... Přeskočilo mu. Každý měsíc dostával na účet majlant, ale ještě víc utrácel. Chtěl drahé auto, luxusní oblečení, nechal si udělat obří tetování; žil si prostě jako Tomáš Řepka, i když na to v žádném ohledu neměl. A následoval sešup - ze Sparty šel do vídeňské Admiry, kde má sice zhruba stotisícový základní plat, ale z toho si na klidné stáří nevydělá.
Tito dva hráči jsou výjimečně dobří. Vraťme se tedy znovu k těm průměrným, kteří coby dvacetiletí kluci dostanou třicet pět tisíc měsíčně. „V takové chvíli nastává první klíčový moment v životě fotbalistů,“ říká Lukáš Přibyl, který byl ve vedení Sparty i Bohemky a nyní dělá sportovcům manažera. „Najednou mají šanci naspořit, ale co si budeme povídat, spousta z nich není schopná dát si peníze bokem a nehýřit. Tady se lámou charaktery - v takovou chvíli jsou potřeba dobří rodiče a správná parta kamarádů v kabině.“ Slova Lukáše Přibyla se dají přeložit například takto: není dobré, když chodí starší hráči do heren, protože mladí k tomu pak velmi snadno sklouznou taky. Fotbalisté mají totiž spoustu času - dopoledne bývá trénink, ale odpoledne už mají obvykle volné a chtějí nějak zahnat nudu. V lepším případě chodí na „kafíčka“, v horším hrají automaty. Ale dá se jim vůbec vyčítat, když ve dvaceti letech neustojí svůj úspěch?
DO SPARTY, NEBO VEN
Plat kvalitního útočníka v průměrné Bohemce: 35 tisíc. K tomu je za každé ligové vítězství patnáctitisícová prémie, za remízu třetina. Plat kvalitního útočníka v mistrovské Plzni: 120 tisíc měsíčně, k tomu za každé vítězství třicet tisíc navrch. Což už zní velmi slušně, ale má to háček. Fotbalisté pracují na živnostenský list, musí si platit daně i pojištění. V současné české lize nechodí výplaty zrovna pravidelně, o prémiích nemluvě. Hráči navíc často nepocházejí z města, ve kterém hrají, takže si sami platí bydlení nebo dopravu. Doba, kdy měli k dispozici služební auta, je pryč. Inteligentní řešení této situace je dvojí. Zůstat v Česku, ale pokud možno ve Spartě, která je o třídu výš než ostatní kluby a kde se hráči s alespoň trochu spořivou povahou zabezpečit můžou - opory si tu přijdou i na půl milionu hrubého měsíčně.
Pokud se Sparta jaksi neozývá a hráči se láme kariéra do druhé poloviny, měl by odejít do zahraničí. Očemž znovu hovoří fotbalový agent Jiří Müller, který si nebere servítky: „Až jednou s fotbalem skončíte, tak nebude důležité, kolik jste získal titulů, ale kolik peněz máte v kapse. Nemám moc rád bývalé fotbalisty, kteří se v hospodě chlubí, co všechno kdysi vyhráli, ale při placení pak najednou chtějí půjčit pět set korun, protože nemají na útratu.“ I tady se hodí na dokreslení dva aktuální případy - jedním z nich je zdánlivě těžko pochopitelný přestup útočníka Jana Rezka z mistrovské Plzně do kyperské Famagusty. Ano, mohl teď hrát proti Barceloně, ale rozhodně nelituje. Za rok na Kypru si vydělá víc, a navíc bezplatně investuje do sebe samého. Naučí se totiž anglicky, bude muset. Táhne mu na třicítku, takže zbývá posledních pět let fotbalového života, a potom se cizí řeč bude hodit - při troše štěstí se může stát například agentem.
Jak chudičká je nejvyšší česká soutěž, o tom dobře vypovídá taky druhý nedávný případ. Útočník Lukáš Magera by se v ní nejspíš slušně uplatnil, ale on se rozhodl jinak. Přestoupil do Anglie. Tamní čtvrtá liga pro něj byla finančně zajímavější... Pokud se fotbalista nedostane do Sparty ani do zahraničí a nechce být ve čtyřiceti letech rozvádějícím se neurotikem, který si se životem neví rady, měl by začít včas přemýšlet o své budoucnosti.
SBOHEM, FOTBALE
„Zastupuju dva mladé hráče, jednoho ve Spartě, druhého ve Slavii, a oběma jsem jasně řekl, že chci, aby si dodělali střední školu. Jinak s nimi nemám zájem pracovat,“ tvrdí agent Jiří Müller. Jeho kolega ze sportovního prostředí Lukáš Přibyl zase říká: „Podle mě se český fotbal ubírá takovým směrem, že by měli chodit mladí hráči párkrát týdně na odpolední brigády. Dejme tomu, že je sponzorem jejich mužstva cestovka - klidně by si mohli sednout za přepážku a prodávat zájezdy, třeba by to u fanoušků mělo úspěch.“ Obě ty úvahy jsou logické, protože pokud se zdá začínajícímu fotbalistovi, že je s pětatřiceti tisíci měsíčně za vodou, tak jeho třicetiletý spoluhráč s rodinou už tolik nadšený není. Někteří raději z vrcholového fotbalu předčasně odejdou, řekněme příklad z Bohemky: Ještě nedávno tu hrál první ligu solidní obránce jménem Lukáš Marek. Byl tak trochu zvláštní - vystudoval ekonomku a každý den kupoval Hospodářské noviny, za což si z něj spoluhráči občas dělali legraci, ale mile, protože Lukáš Marek jim vždycky pomohl s daňovým přiznáním. Jako fotbalista bral pětatřicet tisíc a věděl, že to tak ještě pár let vydrží. Ale proč? Když dostal možnost pracovat za stejné peníze coby finanční poradce, z vrcholového sportu odešel. Má teď slušnou práci, která mu nejspíš vydrží až do důchodu, a pro radost si hraje fotbal v Úvalech.
HRÁT, DOKUD TO JDE
Docela dobře vím, o čem píšu, protože mám mezi stárnoucími fotbalisty kamarády. Všímám si, jak musí přemýšlet o každé stokoruně a jak se kodrcají v ojetých autech. Nejsou si jistí, co s nimi bude dál. V mládí si mysleli, že jsou dětmi štěstěny, že mají nejhezčí zaměstnání na světě a že to tak už zůstane. Byli svobodní, takže utráceli, nemysleli na budoucnost... A teď jsou rádi, že jim ještě zdraví dovolí hrát třetí ligu nebo divizi, protože jinak vážně nevědí, jak by se postarali o rodinu. Tohle je pro dnešní české fotbalisty typické - pokud nedovedou nic jiného než fotbal, tak se snaží hrát, dokud to jde, v nižších a nižších soutěžích. Sice tam berou už jen minimální platy, ale pořád je to pár tisícovek, které se hodí. „Hráči po třicítce často propadají životní deziluzi a najednou chtějí hrát co nejdéle,“ shodují se. „Uvědomíme si totiž, jak pro nás bude ten přechod do normálního života složitý. Jsme na úplně jiné startovní čáře než naši vrstevníci, kteří si začali budovat kariéru ve dvaceti letech. A co jsme se kdysi naučili ve škole, to už jsme většinou zapomněli...“ Začnou se upínat k lákavému cíli -proč by se nemohli stát trenéry?
JISTOTA VEŠKERÁ ŽÁDNÁ
Což o to, fotbaloví trenéři si nežijí špatně. V průměrném klubu dostávají třeba šedesát tisíc, ve Spartě opět víc - tam mají základní plat okolo čtvrt milionu korun. Jenomže hlavních trenérů je v lize jenom šestnáct a o jejich pozici sní davy stárnoucích hráčů. Říkají si, že přece kopat dovedou, ve fotbale se vyznají, tak proč by nezvládli profesi trénéra, ale nakonec se diví, jak složité je takové místo získat. Mnozí se leknou už toho, že by měli trenéřinu studovat. Neudělají přijímačky. Pokud ano, tak nezvládnou dva roky ve škole, protože ta je stejně náročná jako kterákoli jiná vysoká škola, kterou studujete dálkově. Anebo zjistí, že sice rozumějí fotbalu, ale nejsou dobří psychologové, pedagogové... Ti nejschopnější nakonec přece jen získají profesionální licenci a trénovat by mohli, ale pořád nemají nic jistého. „I když tomu dám ve škole všechno,“ upozorňuje někdejší ligový útočník Dalibor Slezák, který právě trenérskou školu v Olomouci dokončuje, „tak mi stejně chybí jistota, že nějaké místo u dobrého klubu dostanu. A i kdybych ho třeba dostal, tak stačí, aby se mi nepovedla první sezona - za rok mě klub vyhodí a zavře se nade mnou voda.“ Na tohle všechno by si měli vzpomenout fanoušci, až budou příště vyřvávat hesla o bohatých primadonách, které by měly jít do továren. Někteří z kritizovaných hráčů jsou totiž určitě chudší než většina fanoušků - tak vypadá český fotbal roku 2011.
