Z mládežnické základny českobudějovického klubu vzešlo již několik fotbalistů, kteří se poté prosadili nejen v zahraničních ligách, ale například i české reprezentaci. Jména jako František Straka, Karel Poborský, Jiří Němec nebo David Lafata netřeba dlouze představovat. V jejich šlépějích by se mohl vydat i nyní sedmnáctiletý Milan Nitrianský.

Tento talentovaný hráč se poprvé začal seznamovat s balónem v jihočeských Vitějovicích. Odtud zamířil v období mladších žáků do Tatranu Prachatice, kde si ho vyhlédl trenér Miroslav Soukup. Když přešel do starších žáků, zamířil do jihočeské metropole, kde dodnes obléká dres Dynama České Budějovice. Pravidelně je zařazován do reprezentačního výběru do 18 let (na snímku vlevo při mezinárodním utkání s Maltou). Po premiéře proti Varnsdorfu nastoupil tuto neděli v Liberci dokonce v základní sestavě juniorky Dynama.

Jaké jsou tvoje pocity po premiéře v základní sestavě B-týmu?
„Pocity jsou to samozřejmě krásné, ale ty emoce jsou rozdílné, když jsme inkasovali šest branek, to je skutečně příliš. Ale jsem pořád nohama pevně na zemi a uvědomuji si, že jsem ještě dorostenec, i když se mi moc líbí možnost zahrát si třetí ligu. Nechci tohle ale brát jako svůj cíl, chci dál tvrdě pracovat a dostat se co nejdál.“

Rezerva Liberce tu českobudějovickou skolila 6:0. V čem vidíš hlavní příčinu tak vysoké porážky?
„Začalo to už tím, že jsme dostali rychlý gól. O poločase, kdy skóre bylo 2:0, tak jsme si řekli, že se pokusíme dát kontaktní gól na 2:1, což se nám bohužel nepovedlo. Když se to manko proměnilo na tříbrankové, tak to nás položilo. Domů se jelo hodně těžko. Z těchto zápasů jako byl tento se snažím si vzít něco jako ponaučení a vyvarovat se příště takovým okamžikům.“

Nastoupil jsi jako krajní záložník, neměl jsi s tím problémy?
„Spíše naopak. Obvykle nastupuji jako obránce, ale záloha mi sedla mnohem více. Ale nehledám v těchto postech rozdíl. Ten mi určí trenér a já ať nastoupím kdekoli, tak se snažím podat co nejlepší výkon.“

Jak sis rozuměl s hráči juniorky, seděli ti i na hřišti?
„V tom vůbec nemám problém. Znám všechny. S většinou jsem hrál nebo ještě hraji a zbytek znám z tréninku, všichni mi vyhovují.“

Jak ti vyhovuje dospělý fotbal, zvykl sis bez problémů od toho dorosteneckého?
„Samozřejmě je o hodně rychlejší, důraznější. Jestli jsem si na něj zvykl je předčasné hodnotit. Myslím si, že jsem právě ve fázi, kdy si na něj zvykám.“

Dal sis nějaký cíl ať už v Dynamu či celkově ve fotbale?
„Chci se dostat co nejdál, nemám jeden cíl. Svojí budoucnost jednoznačně rád uvidím v Dynamu, je to skvělý klub, který mi moc pomohl. Musím touto cestou i poděkovat lidem celého realizačního týmu Dynama za vloženou důvěru a možnosti co mám. Rád bych také se dál objevoval v reprezentačních výběrech, ale sám vím, že vše závisí jen na výkonech, které podám za Dynamo, a proto se na ně snažím co nejvíce soustředit.“

A co škola s tvými ostatními zájmy, dá se to skloubit dohromady?
„Chodím na Gymnázium Olympijských Nadějí a v tomto ohledu mi škola vychází dost vstříc. Času je samozřejmě málo, protože dojíždím. Z toho vyplývá, že i na ty záliby nezbývá tolik času, ale když zbude čas, tak se rád věnuji jiným sportům jako třeba plavání.“

Kdo je tvojí největší oporou a fanouškem?
„Fandí mi celá moje rodina, ale největší oporou je mi taťka. Měl bych ještě určitě zmínit mého největšího fotbalového rádce a tím je bratr Igor.“

Máš nějaký fotbalový vzor a nějaký vysněný klub, ve kterém by sis chtěl zahrát nebo kterému fandíš?
„Nemám přímo vzor, ale líbí se mi hra Tierryho Henryho. A klub, kterému fandím je FC Barcelona.“