Po sezoně 2014/2015 jste odešel z Dynama do řeckého prvoligového klubu AEL Kallonis. Jak jste se tehdy dostal k angažmá na východě Evropy?
Tehdy se mi neodcházelo vůbec lehce. Byl jsem podepsaný pod sestupem Dynama, na jaře jsem tým navíc vedl jako kapitán. Možná jsem tím hodně lidí zklamal, ale pro mě to byla ve třiceti letech jedna z posledních šancí dostat se do zahraničí. V Kallonis dříve působil i Jakub Podaný. Mluvil jsem s ním a potvrdil mi, že tam není žádný problém.
V Řecku jste však byl nemile překvapen z místních podmínek.
Kdo si to neprožije, ten neví, o čem mluvím. Jsem rád, že jsem si zkusil zahraniční angažmá a poznal místní poměry.
Zkuste být konkrétní, co vám nejvíce zůstalo paměti?
Těch věcí je celá řada. Vrchol všeho přišel v samotném závěru mého angažmá v Kallonis, kdy se mě sportovní manažer zeptal, jestli chci hrát. Řekl jsem mu, že samozřejmě chci. A on na to, že mu budu muset dávat tisíc Euro měsíčně, jinak nebudu hrát. Koukal jsem na něj, jestli se nezbláznil. Když jsem se dozvěděl, že takhle mu platí osm hráčů, aby hrálo, tak to byla poslední kapka. Měl jsem jet hrát domácí pohár, ale řekl jsem realizačnímu týmu, že už hrát nebudu a rozvázal jsem s klubem smlouvu.
Zní to jako docela silná káva. Setkal jste se s něčím podobným ve své kariéře?
Mě to nikdy ani nenapadlo! Nemohl jsem tomu uvěřit. Po půl roce v Řecku si ale myslím, že podobné věci jsou tam asi běžné. Nedivil bych se ani prodaným zápasům a sázkařským gangům.
Máte ještě nějaký silný zážitek?
Kallonis v posledních sezonách končilo pravidelně ve středu řecké nejvyšší soutěže. V právě skončené sezoně však zůstalo na poslední příčce a záchrana visela pořádně vysoko. Co se změnilo?
Přišel nový trenér z dorostu. Každý den jsme trénovali tři hodiny a většinou jsme jenom běhali. Říkal jsem si, že jsem se dal asi na atletiku. Vůbec se neřešila taktika, standardky jsme dělali deset minut týdně. Ke konci řeckého angažmá už jsem se s trenérem i hádal, protože nám říkal věci úplně obráceně.
Na jakou úroveň byste zařadil řeckou ligu?
V Řecku jsou čtyři silné kluby, které jsou někde jinde – Olympiakos Pireus, Panathinaikos, AEK Atény a PAOK Soluň. A zbytek týmů je na podobné úrovni. Akorát v každém mužstvu jsou dva hráči, kteří vynikají a ti dávají soutěži jistou kvalitu. Fotbal se zde hraje asi trošku techničtější než třeba v české lize, ale ve hře je daleko víc osobních soubojů.
Jaká byla platební morálka klubu?
Na začátku mě ujistili, že peníze mají a vyplácí včas. Pak jsem za pět měsíců viděl tři a půl výplaty. Navíc z Řecka se nedají posílat peníze jinam do Evropy, vybrat se dalo asi jen 450 Euro týdně. Pro mě to byl problém, protože jsem potřeboval posílat peníze rodině domů. Musel jsem jim to dávat hotově, když za mnou někdo přiletěl. Nakonec mi ale klub vše doplatil.
Dodával vám sílu alespoň mimofotbalový život na jihu Balkánského poloostrova?
Pár dní po příletu to bylo super. Říkal jsem si, že je to dobrá dovolená, ještě zaplacená. Přes léto je na řeckém ostrově dobrý život, po turistické sezoně se ale změnil v město duchů. Ze začátku jsem v Řecku byl s Miroslavem Markovičem, který se ale pak zranil a zůstal jsem tam sám. Čtyři stěny, takový vězeňský režim. Řekové jsou takoví spíš individualisté, nechodí společně na obědy, na kávu. Postupem času jsem si říkal, jestli mi to vůbec za to stojí.
Během podzimu vrcholil v Řecku příliv uprchlíků. Setkal jste se s nimi?
Oni měli uprchlický tábor za městem a policie je nechtěla vůbec pouštět do centra, do restaurací a veřejných budov. Jednu dobu jich ve městě bylo dvacet tisíc, tím pádem jim nestačil uprchlický tábor a zůstávali i v městských parcích. Řecká vláda jim slíbila dva trajekty za týden. Jenže na dva týdny tento režim stopla, proto se běženci na ostrově nahromadili. Všude byli policisté, nepořádek. Hrozné. Ten měsíc jsem kromě tréninků a nejnutnějších nákupů vůbec nevycházel ven. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Museli jsme kvůli tomu odložit i návštěvu rodiny, protože jsem se bál o malou a manželku, aby se jim něco nestalo a aby od uprchlíků něco nechytly.
Když jste do Řecka odlétal, uměl jste alespoň základy řečtiny?
Neuměl, ale oni ji po mně ani nechtěli. Mluvili jsme spíš anglicky, řecky si pamatuji pár fotbalových pojmů. Snažil jsem se učit sám pro sebe, abych aspoň rozuměl ostatním, když se o něčem baví. Ale ty jejich klikyháky mi vážně dávaly zabrat (usmívá se).
Kvůli rychlému konci v Řecku jste zřejmě neměl žádnou alternativu. Jak jste nastalou situaci vyřešil?
Sbalil jsem si věci a vrátil se domů. Rozhodil jsem sítě a dostal jsem se do polské Korony, kde o mě stáli trenéři už dříve. Z toho nakonec sešlo, dostal jsem se do Zaglebie Lubin, kde jsme se nedohodli na financích. Nakonec jsem s angažmá v Itálii trefil jackpot.
Po neúspěšném jednání v Polsku jste neuvažoval o návratu do Čech?
Uvažoval. Ozvalo se mi Brno, byli jsme domluveni, že zde podepíšu smlouvu na dva nebo tři roky. Nakonec to ale skončilo na tom, že jsem se jim nevešel do platového rozpočtu na mužstvo. Řekli jsme si, že si zavoláme v létě, ale mě to po půl roce v Itálii zpátky do Čech netáhne.
A nikdo z Dynama se vám neozval?
Byli jsme průběžně v kontaktu s Martinem Vozábalem a Romanem Lengyelem, takže věděli o mém konci v Řecku. Ale nevím, že by proběhla jednání o mém návratu. Jsme s Vozim domluveni, že po mém příletu z Itálie se sejdeme osobně a dáme si kávu. Tak uvidíme.
Jak se tedy upekl váš přesun do třetiligového italského AC Pavia?
Na Silvestra za mnou přijel kamarád Juraj Kucka se svým kamarádem, co se pohybuje ve fotbalových kruzích. Řekl jsem jim, že nemám angažmá, že tomu nechávám volný průběh. On se mi poptal a z Pavie chtěli vidět můj „fotbalový životopis“. Po krátké době se mi ozval zpátky, že si mě vybral přímo majitel klubu. Přiznávám, že jsem měl strach. Neznámé prostředí, třetí liga. Ale neměl jsem zrovna v tu dobu vůbec nic a riskl jsem to. Ukázalo se, že to byl asi nejlepší krok, co jsem mohl udělat.
Neopakoval se řecký scénář?
Naopak, ve srovnání s Řeckem to bylo nebe a dudy! Už jen atmosféra a lidi kolem fotbalu, to všechno bylo hrozně příjemné. Pořád jsme dělali taktiku. Té jsem tedy ze začátku moc nerozuměl, ale dostal jsem učitelku, která mě dva měsíce každý den učila italsky. Kluci v kabině neuměli moc anglicky, ale i tím, že jsem se italštinu učil, tak mi pomáhali a opravovali mě. Zkrátka jsme se vždycky domluvili.
Ani na rvačky v kabině už nedošlo?
Vůbec ne. Když byl v kabině nějaký problém, tak kapitán všechny svolal a řekl všechno narovinu. Nebo po prohraném zápase se někdo s někým pohádal, ale za deset minut už se zase plácali po zádech.
Pavia měla za cíl postup do Serie B?
Ano. Klub koupil čínský majitel a chce postoupit. Co mám poslední zprávy, tak do šesti let se chtějí dostat do Serie A. Klub se nachází padesát kilometrů od Milána, takže v ideální poloze. Čínský majitel staví nový stadion a každý měsíc za námi z Číny létá, jenom aby nás viděl a pozdravil. Letos se nám nepodařilo postoupit ani do play off. Poslední zápas jsme prohráli Alexandrií 0:2 a majitel přišel do kabin a řekl: „Kluci, nic se neděje. Je to jenom sport, postoupíme za rok.“ To jsem opravdu koukal.
Podmínky v Itálii jsou tedy nadstandardní?
Když jste byl tak blízko od Milána, nebyl jste se podívat na San Siru na Interu nebo AC?
Juraj Kucka mě vzal do tréninkového centra AC Milán, viděl jsem jeho zázemí. Díky němu jsem poznal skoro všechny hráče AC Milán i lidi, kteří se kolem fotbalu v Itálii točí. Byli jsme na obědě s Keisuke Hondou, na kávě s Balotellim.
Jaký je hvězdný Mario Balotelli?
Je to blázen. V mužstvu bych ho rozhodně nechtěl. Sledoval jsem ho na tréninku a on se nesnaží, fláká se, nepomůže. V Miláně ho při tom úplně zbožňují. On kdyby jenom trošku chtěl, tak je někde jinde. Ale je to prostě problémový hráč. Myslím, že nadále patří Liverpoolu, který už o něj ale nestojí. Příští sezonu ho chtějí někam vyměnit. Myslím si, že pokud se neprobere, tak ho brzy nebudou chtít vůbec nikde.
Díky přátelství s Jurajem Kuckou se vám naskýtají zážitky, o kterých se může kdekomu jenom zdát.
Je to pravda. Ještě jsme byli se Samuelem Eto´oem na koncertu slavného italského zpěváka Erose Ramazzottiho a i jsme se s ním pak setkali. Díky Kucovi jsem poznal i další řadu známých fotbalových i mimofotbalových osobností.
Budete v Pavii pokračovat nebo na jak dlouho jste v zimě uzavřel s klubem smlouvu?
Smlouvu jsme podepsali na půl roku, ale už jednáme o nové. Já bych chtěl pokračovat, klub o mě také stojí. Už jsem si tam trošku vybudoval pozici, kdekoliv jinde bych zase začínal od nuly. V Itálii bych chtěl zůstat, jak dlouho to půjde. Vzhledem k mým dřívějším zdravotním problémům už moc let kariéry před sebou nemám. Když bych vydržel do pětatřiceti, tak to je pro mě úspěch.
A zdraví vám tedy po vleklých problémech s koleny drží?
Musím to zaklepat, od působení v Řecku jsem neměl žádný problém. Jestli mi pomohlo místní sluníčko, nevím. Ale kromě nějakých drobných svalových problémů mi zdraví drží.
Přemýšlíte o tom, že byste se v závěru kariéry vrátil zpět do Dynama?
Ano, i když zatím je to hrozně předčasné. Musí mě klub chtít a držet mi zdraví. To je všechno zatím ve hvězdách. Pořád jsem ale Budějčák, je tady můj domov!
Sledoval jste počínání vašeho mateřského klubu v letošní sezoně?
Samozřejmě. Dynamo se dalo na dobrou cestu, ale návrat bude trvat dlouho. Hraje hodně mladých hráčů a je na čase zase vychovat pro Spartu nebo Plzeň nějakého Jihočecha. Druhá liga není jednoduchá soutěž a kluci se v ní otrkají. Já jsem se tehdy díky druhé lize dostal do jednadvacítky, pak do Sparty. Vůbec bych tu soutěž nepodceňoval.
Blíží se fotbalové mistrovství Evropy ve Francii? Budete fandit Česku, Slovensku nebo Itálii?
Určitě našim, pak Slovákům a případně bych to přál Italům. Je to paradoxní, ale nejvíc kamarádů mám ve slovenské reprezentaci, protože jsem jezdil pro Juraje Kucku na srazy národního týmu, takže jsem plno kluků poznal. S Markem Hamšíkem jsme byli Jurajovi na svatbě.
|
Hráči Dynama navštívili děti v Centru BAZALKA
