Nechybělo mnoho a zájem médií by ho vůbec nepostihl nebo by nyní vyprávěl o zcela jiném sportu. Ale popořadě. Jako skoro každého kluka, i jeho přivedl na nábor fotbalových elévů v Hradci Králové jeho otec. První větší kontakt s fotbalem ale netrval dlouho, vyřadily jej problémy, které se týkají stále většího počtu dětí. „Bohužel jsem měl alergii na trávu a doktoři mi fotbal brzy zakázali,“ vzpomíná Marek na svou první fotbalovou přestávku, které v kariéře nasbíral zatím celkem tři. „Protože jsem ale musel nějaký sport dělat, šel jsem na házenou. Hrál jsem dobře, vždycky jsem nastupoval za starší kluky, ale pořád mě to táhlo k fotbalu. Takže v páté nebo šesté třídě jsem se zase šel kopat do míče, i když bylo těžké opustit to, co jsem uměl.“
Tak utíkaly roky v mládežnických týmech hradeckého Spartaku až do chvíle, kdy se dostavily další problémy. Tentokrát ty, které postihují téměř všechny, období puberty. Marek pokračuje ve svém vyprávění: „V době, kdy se z dorostu přecházelo do béčka, jsme měli trenéra, který znechutil fotbal mnoha klukům, já nebyl výjimkou. Pořád na nás řval, a to dost sprostě. Já v té době záviděl kamarádům, kteří mohli chodit na koupaliště, zatímco já musel dřít na tréninku. Tak jsem se rozhodl, že už hrát nebudu.“
O talentu rychlonohého fotbalisty se ale v Hradci dobře vědělo, tak netrvalo dlouho a přišli ho přemlouvat z místí Slavie. „Já o tom nechtěl ani slyšet, nakonec jsme se dohodli, že budu chodit jen na zápasy. Ale dlouho mi to nevydrželo, zase mě to přestalo bavit a řekl jsem, že si musím dodělat maturitu,“ zbavil se znovu fotbalových povinností a užíval si mládí. Naštěstí Marek nakonec vstoupil do stejné řeky potřetí, když ho po dlouhém přemlouvání přitáhli alespoň do I.B třídy. „Vedení Slavie odešlo do Malšovic a zase mě nakonec překecali, i když jsem se hodně bránil. Dohodli jsme se zase na tom, že budu k dispozici jen na zápasy. Tenkrát jsem dostával dvě stovky za vyhrané utkání. Když mi nabídli pětistovkuv případě, že budu chodit i na tréninky, kývl jsem. Tam mě fotbal znovu chytl a začal jsem na sobě pracovat,“ popisuje své sportovní znovuzrození tehdy osmnáctiletý fotbalista. Období puberty ukončila i velmi nepříjemná rodinná událost. „Táta měl v tu dobu mozkovou mrtvici a já se musel naučit hodně pomáhat mámě, která na všechno zůstala sama, v tu dobu jsem se hodně uklidnil.“
Nadšení do fotbalu vygradovalo v divizním týmu FOMEI Hradec Králové, Kulič tak poctivě trénoval, že kvůli tomu začal mít problémy v práci. „Stavební firma chtěla, abych dělal přesčasy a brala mi půlku platu. V tu dobu jsem se definitivně rozhodl, že chci něco ve fotbale dokázat.“ Prvoligový debut v Lázních Bohdaneč, hostování v Drnovicích, návrat do sestoupivší Bohdanče, to předcházelo okamžiku, kdy na něj kývli prstem šéf Příbrami Starka a tehdejší kouč Středočechů Kotrba. „Měli o mě zájem už dřív, takže jsme si plácli,“ odstartoval tak Marek čtyři příbramské roky.
První polovina této štace byla pro Kuliče velmi zajímavá a rád na ni vzpomíná. Pravidelně nastupoval, vytvořil údernou dvojici se slavným kanonýrem Horstem Sieglem. „Hlavně se dařilo týmu, takže byla v Příbrami velká spokojenost. Dařilo se i mně osobně, v tu dobu jsem byl na vrcholu.“ Příbram vybojovala účast v poháru UEFA a právě v této soutěži přišel nejslavnější kousek Kuličovy dosavadní kariéry, když svým hattrickem vyřadil francouzský Sedan. Jeho sláva stoupala a s ní se zvedl i zájem ze zahraničí. Kromě pokořeného Sedanu bylo ve hře i Turecko, Čína nebo Jižní Korea. „Jenže pan Starka si tehdy za mě říkal hrozně velké peníze, takže to nakonec nedopadlo. Nejvíce na spadnutí byl korejský tým, kterému jsem dal gól při soustředění na Kypru, jenže tam to nejprve zkomplikovalo těhotenství manželky a později opět peníze. Čína byl velký omyl, přiletěl jsem tam po skončení testů a trénoval s juniorkou, bylo to špatně připravené,“ lituje překážek, které zabránily využít jeho tehdejší formu pro tolik vytoužené zahraničí. Byl odhodlán odejít, nebál se ani změny kultury a životního stylu v exotických zemích. „Neměl jsem strach, měl jsem připravené výborné podmínky a říkal jsem si, že to na rok zkusím a pak se uvidí,“ těšil se zbytečně.
Zklamání, pokles motivace, přišly problémy s trenérem, ze zápasů ukrajoval stále méně odehraných minut, houpačka se opět pustila tím špatným směrem. „Postupně mě v Příbrami přestávali stavět, což mě hodně mrzelo, určitě jsem nic neflákal. Mám takovou povahu, že si při tréninku dělám srandu, ale někteří trenéři to neradi vidí a pak se po mně svezou. Trenér Kotrba byl maximalista a chtěl ze mě vymáčknout úplně všechno. Možná to byla chyba, protože se říká, že když se na Kuliče tlačí, tak se kousne. Ale o vztahu Kotrba – Kulič už toho bylo napsáno tolik, že se k tomu raději nechci znovu vracet,“ snaží se vymazat z paměti nešťastné období.
Situace se neobrátila k lepšímu ani pod novým koučem Chovancem, takže zájem z Českých Budějovic byl pro Marka vysvobozením. Nabízel se i Synot, ale vzdálenost do bytu v Příbrami rozhodla pro hostování na jihu Čech. „A udělal jsem moc dobře,“ uvědomuje si s odstupem času osmadvacetiletý fotbalista. V Tobiášovi našel povahově ideálního trenéra, který dokáže bez zbytečných emocí zkrotit jeho povahu. „Když už svoje srandičky na tréninku přeháním, zavolá si mě trenér do kanceláře a v klidu mě upozorní, abych ubral. Vím, že on to bere, takže si to občas dovolím,“ pochvaluje si nejbližšího nadřízeného. Spokojen je i s výsledky a atmosférou v mužstvu. „Když jsem sem přicházel, tak jsem mluvil o tom, že chci jít do klubu, který bude na tom tak, jak teď Dynamo je. Beru to i jako možnost se ještě ukázat a zkusit vzbudit zájem v nějakém zahraničním týmu. Je mi osmadvacet a angažmá, které mě finančně zajistí, bych potřeboval jako sůl,“ nevzdává se svého cíle střílet góly za hranicemi, ať už v Rakousku nebo jiné ekonomicky zajímavé zemi.
Zatím ale žije v jihočeské metropoli, hostování se změnilo na přestup a svými góly, ale i přihrávkami pomáhá držet Dynamo na nečekaných místech ligové tabulky. Být hokejistou, figuroval by v nejvyšších patrech kanadského bodování. Je totiž pověstný svou zálibou v přihrávkách ve chvílích, kdy už by mohl a někdy i měl sám zakončovat. I letos už nasbíral osm gólových asistencí, lépe je na tom v první lize už jen ostravský Čížek. „Už jiný nebudu, vždy jsem hledal lépe postaveného hráče, nejsem tak úplně typ zakončovatele. Góly a přihrávky jsou super věc, rád o tom čtu v novinách, ale důležité stejně je hlavně to, že se daří mužstvu,“ nevyzdvihuje své individuální výkony na úkor týmu. Velmi si pochvaluje spolupráci s hrotovým kolegou Lafatou, nedá na jeho schopnosti dopustit. „Nikdy se mi s nikým nehrálo tak dobře jako s ním. Je to typicky koncový hráč, ale zároveň je hodně běhavý a maká pro mužstvo,“ dává spolupráci s Davidem přednost před ostatními slavnějšími bývalými spoluhráči. A kdo mu naopak nejvíce dokáže znesnadnit střílení branek? “Hunal,“ odpovídá bez rozmýšlení. „Je to podle mě jeden z nejlepších obránců, jeho styl je hrozně nepříjemný a já proti němu nikdy nedokázal zahrát,“ oceňuje schopnosti teplického beka.
Ke spokojenosti patří i rodinná pohoda, na kterou si Marek také nemůže stěžovat. Proto po tréninku i zápase co nejdříve mizí k domovu. „Mám malé děcko, takže většinu času trávím s rodinou. Chodíme hodně na procházky, ale největší radost mívá dcerka, když může být v Globusu v dětském koutku. Za chvíli tam nasbírá víc účastí než já mám ligových startů,“ směje se hrdina Střeleckého ostrova.
