Utkání mezi Dynamem a hostujícími Pardubicemi začalo v tempu, které by uspalo i toho největšího cholerika. Východočeši v první půli nepředvedli snad ani jedinou pohlednější akci, po níž by musel Filipko vybřednout z mikrospánku. Na druhé straně to bylo pohříchu stejné. Přibližně po půl hodině hry se konečně Jihočeši dostali do zápasu a začalo se hrát. Těsně před obrátkou pak přišel veledůležitý moment. Centr Bureše sklepl dlouhán Faldyna na nabíhajícího hráče, jímž byl Ivo Táborský, který vnesl klid do podrážděných duší hrstky fanoušků.„Abych pravdu řekl, tak vůbec nevím, jak se to seběhlo. Procpal jsem se před branku a dostal se do těsného kontaktu s gólmanem. V první chvíli jsem si myslel, že mi roztrhl koleno, protože to byl docela ostrý střet,“ mračí se při vzpomínce na kontakt s Kubáskem šťastný střelec. Vzápětí se ale na jeho tvář opět vrátí úsměv. „Pod ním jsem to ale dokázal uklidit, ale spíš to byla odvaha tam vletět než nějaké střelecké umění.“ Do druhého poločasu přišlo domácí mužstvo v klidu. Zato hosté nasadili asi nové mužstvo, protože svěřenci kouče Pulpita byli najednou aktivnější než domácí. Ti ale brzy v nasazení přidali a opět si vzali otěže utkání do svých rukou.
„Čekali jsme, že to bude těžké utkání, což se potvrdilo. Soupeř zde neměl, co ztratit a podle toho také hrál. Nás navíc sužují zranění a karetní tresty, takže nás bylo hodně málo a museli vypomáhat i dorostenci a hráči z béčka. Nakonec jsme to ale zvládli dobře,“ spokojeně přikyvuje Táborský. Byl to opět on, kdo vstřelil branku do pardubické sítě, když se psala 74. minuta. Radost Jihočechům však překazil praporek pomezního rozhodčího. „Faldy mi to dával skvěle a já jsem si celou dobu říkal, abych tam nevběhl dříve. Těžko říct, jestli to ofsajd byl nebo ne, ale já si myslím, že ne. Každopádně to byla naprosto super práce od Faldyho,“ popisuje sporný moment jeden z nejlepších hráčů utkání, který byl u všeho podstatného, co se v prvomájovém pozdním podvečeru seběhlo.
„Pěkná akce ne?“ usměje se po dotazu na kombinaci před druhým gólem svého týmu. „Byla to podle mě velmi dobrá souhra. Vozi mi to dal dobře do běhu. Zpracovával jsem si balon a viděl jsem ve vápně Plócu, ale ještě si za ním zařval Faldy, který byl úplně sám, tak jsem mu to dal trochu zpátky a on to tam uklidil,“ popisuje Ivo Táborský gólovou situaci, jako by se nechumelilo.
V sestavě domácích se to hemžilo nováčky a pro laika neznámými jmény. Jedno z nich se objevilo v zápise o utkání i v základny jedenáctce. Při absenci Karla Poborského, jehož sužuje natažený úpon stehenního svalu, piloval pravou lajnu Jaromír Plocek. Nalevo dostal tím pádem příležitost Jiří Hrbáč. Byl to jeho první start v ligovém zápase v A-mužstvu. „ Druholigový start to byl pro mne první, akorát loni jsem naskočil na chvilku proti Prachaticím v poháru. Čekal jsem, že budu nervózní, ale nebyl jsem vůbec. Ani nevím, proč, ale prostě jsem byl vcelku v pohodě. Na zápas jsem se moc těšil. Navíc se vyhrálo, takže super pocit,“ rozdával po těžkém utkání úsměvy jeden ze stavebních kamenů “béčka“.
Právě v jeho dresu sehrál v sobotu nevydařené utkání, v němž svěřenci kouče Poštulky prohráli na vlastní půdě 0:2. Srovnávat utkání a hlavně situaci v obou českobudějovických mužstvech je ale podle Hrbáče naprosto scestné. „Béčko má nahráno a áčko potřebuje už jen vyhrávat – v tom je základní rozdíl.“ Dvaadvacetiletý rychlonohý záložník rozhodně nehrál proti Východočechům druhé housle. „I když jsem s většinou kluků třeba ještě nehrál, tak si myslím, že v souhře žádný problém nebyl. Dobře jsme kombinovali a dařilo se nám, co jsme si řekli,“ tvrdí Hrbáč, jehož centry znamenaly vždy nebezpečí v pardubickém velkém čtverci. „Můj úkol byl v podstatě v tom, že jsem měl zužovat hřiště a dávat centry na Petra Faldynu. Také jsem měl za úkol využívat svou rychlost a snažit se chodit do brejkových situací,“ popisuje svou práci krajní halv.
České Budějovice nepůsobily zkraje utkání přesvědčivým dojmem a zdálo se, že se bude opakovat křečovitý výkon z předchozích zápasů. Tyto domněnky ale vzaly za své krátce před vypršením pětačtyřicáté minuty. „Velmi důležitý moment byl náš gól před půlí, to byl klíčový okamžik zápasu. Myslím si, že jsme se tím i trochu uklidnili a do druhé půli šli s klidnější hlavou,“ má jasnou Hrbáč. Jeho nasazení je hodné obdivu. V nohách měl totiž zmíněný sobotní duel s rezervou Slávie Praha.
„V podstatě od sedmdesáté minuty jsem už cítil, že toho mám dost,“ přiznává pendl z B-týmu, který za potlesku tribun opustil hřiště s unavenou ale šťastnou grimasou ve tváři v 84. minutě. „Dvě minuty před tím, než jsem dostal křeče a museli mne ošetřovat, tak jsem říkal Vozimu, aby trenérovi řekl, že musím střídat. To už jsem opravdu nemohl,“ uzavřel symbolicky své počínání ve vítězném duelu s Pardubicemi Jiří Hrbáč.
